Data personálních agentur mluví v posledních letech víc než jasně. Mladí lidé hledající po škole své první zaměstnání mají jasný požadavek. Mít vybalancovaný pracovní i osobní život, neudřít se k smrti jako mnohdy jejich rodiče a prarodiče, kteří „roztáčeli kola“ polistopadového kapitalismu v Čechách.
Brzdi, chlapče, ať neuděláš chybu
Touha jezdit po světě, bavit se a dočkat se v bohatství a ve zdraví penze je na pohled příjemná, ale obecně nepopohání společnost kupředu. V Česku je ještě jeden rozšířený pohled na život. A to hlavně pozor na neúspěch. Takový postoj mladších lidí k životu a práci se nejčastěji rodí doma.
„Čeští rodiče učí své děti neudělat chybu. Přitom podnikání je hlavně o tom, že chybu udělám. Že velká část podniků, které vzniknou, také zaniknou, zkrachují,“ říká David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny. Přístup k životu ve stylu, kdy maminka říká synovi pilotovi, aby létal pomalu a při zemi, se tak promítá i do pozice České republiky v evropské ekonomice. Z bývalých východoevropských satelitů Sovětského svazu už dávno nejsme středoevropským tygrem, Poláci nám už na paty nešlapou, jsou před námi.
Na tento stav ostatně upozornil prezident Petr Pavel i v projevu ke státnímu svátku 28. října. „Naše ekonomika zčásti vyčerpala některé z původních výhod, třeba chuť Západu u nás investovat kvůli levné pracovní síle. Musíme tak hledat nové cesty k úspěchu a růstu,“ uvedl český prezident.
Zpuchřelé Rakousko je daleko před námi
Jedním z ukazatelů prosperity je i počet start-upů na milion obyvatel země. Rakousko, dědic oné „zkostnatělé“ habsburské monarchie, vykazuje na milion obyvatel tři sta start-upových projektů. „V Česku dosahuje tento počet sto padesáti, například Estonsko je na přibližně jedenácti stech,“ dokumentuje stav v podnikatelské odvaze Česka David Navrátil. Česká republika v tomto přehledu zaujímá z unijní sedmadvacítky velice nelichotivou 21. pozici.
Také když porovnáme platy, které berou Češi a zaměstnanci na západ od našich hranic, zjišťujeme, že i více než třicet let po pádu komunistického systému má Česko pořád co dohánět. Například v porovnání s Německem je naše průměrná mzda asi dvaapůlkrát nižší.
Seď, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě
Snaha polepšit si u Čechů sice je, ale sázejí raději na opatrnost. Týká se to i situace, kdy by rádi dělali za víc. Jenže ke změně je spíš dožene vnější tlak, například obava z propuštění, než osobní odhodlání. „Třetina zaměstnanců je ochotná změnit místo, kdyby se objevila nabídka lepšího platu nebo dalšího rozvoje,“ vysvětluje Tomáš Ervín Dombrovský, analytik pracovního trhu společnosti LMC. Ale jsou to lidé čekající, Dombrovský je proto nazývá „pasivními kandidáty“.
Když jsi dole, můžeš zase stoupat nahoru
Těch, kteří se v dějinách naší země dokázali prokousat i z těch nejbídnějších poměrů a těžkostí na absolutní vrchol a žádný úspěch jim nebyl dost velký, neměli Češi málo. Jejich popularita se však často ztrácí v lesku dočasných hvězdiček, někteří se dočkali rehabilitace až dlouho po své smrti.
Typickým příkladem byl Jan Antonín Baťa, bratr zakladatele zlínského obuvnického impéria. I když musel utéct na začátku války před nacisty do zahraničí, dokázal převést značnou část výroby do ciziny a například v Brazílii vybudovat nová města a továrny. Musel se vyrovnat i s konfiskací rodinného majetku v Československu po roce 1945.
Ale příklady, kdy se podnikatel vzchopí z krachu, najdeme i v současnosti. „Baťovské geny“ prokázal například zlínský podnikatel Milan Paprčka pocházející ze Slovenska. V osmnácti letech jako živnostník dvakrát zkrachoval a skončil v obrovských dluzích.
V současnosti už téměř patnáct let úspěšně podniká v kartografii a za úspěchy si v roce 2022 vysloužil ocenění v žebříčku sta nejlepších firem. Ten od roku 1996 vyhodnocuje vzdělávací společnost Comenius.
