Radu zkušených rafťáků vzít si s sebou rezervní oblečení bohorovně ignorujeme a na ranní sraz u trojského kanálu v Praze dorážíme nalehko. Vždyť jak bychom se na nepotopitelném gumovém člunu mohli vůbec namočit?!
Navíc, nebude to naše první plavba na raftu po Vltavě, o tomhle nenáročném sportu bychom klidně mohli přednášet: ve Vyšáku se na palubu koupí dvě basy piv, posádka se namaže (pro začátek opalovacím krémem), nastříká proti komárům a odrazí od břehu směr Rožmberk. Řeku máme prostě přečtenou.
Už po prvním splutí bývalé vorařské šlajsny na severu Prahy se čtyřmi borci, kteří dřív jezdili za českou reprezentaci, je ale naše bohorovnost ta tam. Po druhém kole sondujeme, jesli by nám někdo R z posádky nepůjčil triko na převlečení. My dva (modrá a tyrkysová přilba) přece ještě musíme do redakce; stáhnout fotky a napsat o raftingu tenhle článek.
Kanál uprostřed pouště
Ranní sprcha byla celkem zbytečná, první věc, která nás napadne, když se konečně ocitneme zpátky na pevné zemi. „Naopak. Do řeky musí jít člověk čistý jako miminko,“ popichuje nás Libor Polák, předseda Rady raftingu Svazu vodáků České republiky, který nás před chvílí posadil do lodi a sám situaci jistil ze břehu. Je mu jasné, že remcáme jenom naoko.
Jak se stát rafťákem■ Profi raft, na kterém jsme jeli my, vyjde zhruba na šedesát tisíc. Kdo se ale chce začít raftingu věnovat závodně, může si vybavení zapůjčit od Svazu vodáků České republiky (SVOČR). ■ Kvalitní uhlíkové pádlo může vyjít na pět tisíc, zbytek vybavení už tolik do peněz neleze. Na raftu se jezdí v helmě, vestě, neoprenu, botách, a když je zima, tak i v rukavicích. Celkově se člověk vejde do deseti tisíc. Pro úplně malé děti rafting není, je to silový sport, při kterém je tělo zatěžováno asymetricky. V Troji jezdí děti až od dvanácti let, mladší musí začít v pevných lodích. ■ Chcete se stát rafťákem? Pište přímo Liboru Polákovi na: svocr@volny.cz nebo volejte na: 602 219 228. |
Pro každého, kdo stejně jako my přišel v životě do kontaktu pouze s rekreačním raftingem, je první souboj s opravdovými vlnami silným zážitkem. Narážet do rozbouřených vodních válců, balancovat na lodi při přejíždění z jednoho břehu na druhý nebo v plné rychlosti na háčku rozrážet slalomové branky, to člověk mezi Vyšším Brodem a Rožmberkem nezažije.
Naštěstí jsme byli v dobrých rukou. Závaží neboli – jak se na vodě říká – porcelán jsme dělali bývalým reprezentantům a česká špička rovná se špička světová. Má to hned několik důvodů. Zaprvé, rafting má u nás dlouhou tradici – mezinárodní raftová federace vznikla v polovině devadesátých let, ale současný europoslanec Jaromír Štětina se se se svou Matyldou proháněl po Indu už v letech sedmdesátých.
Důležitá je také silná vodácká základna a paradoxně není na škodu ani to, že Česko nemá na rozdíl od alpských zemí opravdu velké divoké řeky, jež by byly splavné celoročně, a ne jen pár dní během jarního tání.
Stále více mezinárodních závodů se totiž koná na umělých kanálech, na nichž jsou Češi jako doma. Mají na nich natrénováno. Kromě kanálu v Praze-Troji se jezdí třeba pod přehradou Trnávka, v Roudnici nad Labem, Veltrusích nebo Českém Vrbném na severu Českých Budějovic.
„Výhodou je, když kanál, jako ten trojský, leží na velké řece, kde je pořád vody dost,“ vysvětluje Polák. Třeba na Lipně je sice jedna z nejtěžších tratí u nás, ale voda tam teče jenom v určité dny a hodiny a je to vždycky svátek. Mimochodem, v minulém roce byl ve Spojených arabských emirátech otevřen kanál uprostřed pouště, který je napájen trubkami vodou z moře. Záleží ale na tom, kde se mezinárodní závody konají,třeba v Asii nebo Jižní Americe se stále jezdí na řekách. Hlavně ale v šestkové kategorii, závody čtyřkových raftů se pomalu, ale jistě přesouvají na umělou divokou vodu.
Rafty místo vorů■ Závody, tréninky i výcvik vodních záchranářů a studentů. Trojský kanál byl v místě bývalé vorové propusti otevřen před skoro čtyřiceti lety. ■ Slalomová trať, kterou jsme si za dozoru ostřílených harcovníků dvakrát sjeli, měří 410 metrů, její šířka se pohybuje od 12 do 14 metrů, převýšení je 3,6 metru. Umělé překážky na dně kanálu jsou tvořeny betonovými panely, starými pneumatikami naplněnými betonem a dřevěnými trámy. ■ V roce 2012 tu proběhla rekonstrukce. Některé překážky byly vyměněny za nové, plastové, které se dají podle potřeby přesouvat. Umělá slalomová dráha na trojském kanálu vznikla na začátku osmdesátých let minulého století. |
„Je to spojené se snahou mezinárodní federace udělat z raftingu olympijský sport. To dneska znamená přinést závod divákům, kteří jsou líní, úplně pod nos na co nejmenším prostoru. Kanál je divácky vděčný, bývá to většinou dlouhá zatáčka, aby lidé dobře viděli na celou trať,“ popisuje Polák, podle něhož bude stále ubývat dlouhých sjezdů a mnohem víc se budou posádky střetávat ve slalomu a sprintu.
„Také závody head to head, kdy posádky mezi sebou bojují na trati, jsou divácky nesmírně atraktivní.“ vytrácí se kamarádství Z posledních vět je cítit, jak moc Poláka mrzí, že se rafting začíná rychle profesionalizovat.
Právě rafťáci jsou přitom podle něj posledními vodáky ze staré školy a k závodům gumových lodí utíkají od dnes příliš komercializovaných kánoí a kajaků. „Jsou to lidi, kterým bylo líto, že vodní slalom už dávno není společenskou událostí doplněnou o sport, ale naopak sportem se vším všudy. Nese to s sebou nevraživost a handrkování o peníze, vytratilo se z toho to původní kouzlo: kamarádství, kytara a posezení u táboráku.“
A nadšený není ani z komerčního splouvání řek na raftech. Na Vltavu, kde se pivo čepuje i na pojízdných hospodách, by podle něj v hlavní vodácké sezoně vyrazil jen blázen. „Je tam neuvěřietlný nával a lidi v lodích jsou většinou opilí.“ Copak před dvaceti třiceti lety platil na vodě suchý zákon? „To samozřejmě ne, pilo se taky, ale ne v lodi. Dojelo se do tábořiště, tam se rozdělal oheň a otevřelo se nějaké to pivo. Dneska si lidé ale vozí sudy přímo na raftech,“ vadí Polákovi. Na trojském kanálu by pivo vodákům paďourům napěnilo víc než hostinskému z kerské Hájenky.