V současné době se na pltích můžete svézt hned po třech slovenských řekách. Já si vybrala Dunajec, nejčistší řeku střední Evropy. Mým průvodcem byl Jozef Urbaňak, zkušený svéráz, který se živí jako pltník od sedmnácti let. Těsně před vyplutím, když se začala stahovat mračna, mi pošeptal do ucha: „Když jste na vodě, nemáte šanci, musíte dojet do cíle, i kdyby padaly kroupy!“ Ještě zavolal na ostatní pltníky na břehu po goralsky (místní nářečí):
„Zdrúv!“ A vyrazili jsme. Co mušle, to úspěch Dřevěné pltě na řece Dunajec využívali již ve 2. století před naším letopočtem řečtí a římští kupci, kteří na nich vozili jantar od baltského pobřeží. Řeka Dunajec se totiž vlévá do Visly a ta pak do Baltského moře. Jantar později vystřídaly suroviny jako železo, dřevo, antimon, sušené švestky, sýr, medovina nebo léčivé bylinky. Plavba k Baltu trvala na plti okolo tří až čtyř měsíců.
Po úspěšné cestě si mohl pltník připnout na klobouk jednu mušličku na znamení šťastného návratu. Podle počtu mušliček na jeho klobouku se poznalo, jak je zkušený. Další rozvoj přepravy na pltích zastavily až velké povodně v roce 1813, které zapříčinily úpadek tohoto starodávného řemesla.
Druhy pltíNejjednodušším plavidlem byla pĺtka. Dalším typem byla koza. Jednoduchým plavidlem byla plť jedinka. Složitějším plavidlem byl svazek. Zvláštním typem svazku byla trojka. Největší pltí byl cúg. |
Dříve nejvýznamnější prostředek nákladní a později i osobní přepravy začala navíc na konci 19. a počátkem 20. století nahrazovat levnější železnice. Jako turistická atrakce fungují pltě od roku 1968. Už tehdy se plulo takříkajíc po státní hranici, jelikož trasa plavby, dlouhá 10 km, vede skalnatým kaňonem řeky Dunajec v Národním parku Pieniny.
Pieniny se rozkládají na území Slovenska a Polska podél severovýchodní hranice Slovenska a obě části (slovenská i polská) jsou chráněny jako národní parky. Před revolucí ale nesměl pltník zastavit na polské straně. Sta rodávné řemeslo Pltníci byli vždy symbolem tvrdé práce a statečnosti. Ve výtvarném umění a literatuře jsou zobrazováni jako šikovní, nepoddajní lidé s ryzím charakterem. Dřív se tato profese dědila z otce na syna. Tradice je dodnes živá v Polsku, kde se řemeslo pořád předává z generace na generaci. Každá pltnická rodina má svoji vlastní plť. Na Slovensku je to jinak. „Tady se může stát pltníkem, kdo chce a má na to chuť,“ jak říká s úsměvěm Jozef Urbaňak.
Kdo se chce naučit jezdit, může jezdit. Nejdřív se musí dvě až tři sezony zaučovat pod vedením staršího pltníka a složit pltnické zkoušky v Košicích. Teprve pak obdrží osvědčení, něco jako řidičský průkaz, jen s tím rozdílem, že řídit plť může člověk už od 15 let. Jozef Urbaňak začal jezdit jako student o prázdninách, aby si přivydělal.
Jak říká: „Dneska už není o tuhle práci mezi mladými takový zájem, raději jdou pracovat do Rakouska, kde si vydělají víc. Pltnictví je navíc sezonním zaměstnáním, na zimu si musíte hledat jinou práci nebo sedět doma a být na úřadu práce,“ dodává. Nejdůležitější je na tomhle řemesle naučit se poslouchat vodu. Neexistuje technika, nějaké poučky, všechno je o praxi. Jinak se jezdí na větší vodě, jinak na malé. Při velké vodě musí pltník pracovat celou cestu, za jízdy si vůbec neodpočine. Když je řeka klidná, může se i tu a tam kochat krajinou.
Panenská příroda Pienin a tamní pověsti
Plavba po řece Dunajec začíná u Červeného Kláštora, odkud pocházel mnich Cyprián, otec aviatiky. Na vlastnoručně zhotovených křídlech podnikl v 18. století podle pověsti let z nedalekého vrcholu Tří korun a přistál na louce u kláštera. Po svém údajném letu byl však obviněn z čarodějnictví a měl být upálen.
Naštěstí nakonec byla spálena jen jeho křídla. Plavba po Dunajci trvá jeden a půl hodiny a končí v Lesnici, u bývalého turistického hraničního přechodu s Polskem. Dunajec se splavuje na pltích od 15. dubna do 31. října denně od 9 do 17 hodin na dřevěných goralských pltích. Každou plť tvoří několik navzájem spojených masivních necek (jedny váží 120 kg), které jsou napříč propojeny dřevěnou tyčí a uvezou až dvacet výletníků.
Plť řídí dva pltníci, jeden vepředu a druhý vzadu, na sobě mají krojované vesty a plavbu doprovází výkladem o okolní přírodě a pověstech, které se k ní vážou. Voda je mělká a pltníci se dřevěnou tyčí odrážejí od kamenitého dna. Plavba je většinou poklidná, jsou tu však i menší peřeje a místy se proud v zúženém korytu Dunajce značně zrychlí, až mám strach, že se vyklopíme nebo narazíme na vystupující kameny.
Dunajec v nejužším místě, zvaném Jánošíkův skok, má dvanáct metrů a podle legendy právě zde přijímal Jánošík do své družiny ty junáky, kteří dokázali Dunajec přeskočit. Až si dostatečně užijete zdejší výhledy na skalnaté masivy, které lemují téměř celou cestu, a pořádně se prodýcháte (vzduch je tu skutečně nauvěřitelně čistý), můžete se zpátky do Červeného Kláštora vrátit buď po svých, nebo na vypůjčeném kole. Na slovenské straně totiž lemuje řeku stará kamenitá cesta, která funguje zároveň jako naučná stezka s řadou tabulí informujících o zdejší fauně a flóře. Neváhejte a vyrazte na Slovensko na pltě. V Česku totiž nic podobného nezažijete.
