RECENZE: Moderní žánrovku uřízli brzy

Z odstavce výše je jasné, že děj snímku Daria, jenž si včera odbyl premiéru v tuzemských kinech, začíná na české poměry celkem originálně. Tvůrci navíc diváka hned na začátku staví do latě stylizovanou animovanou znělkou, údernou hudbou i rychlým nastrčením typických prvků žánru noir. Těmi jsou jednak příběh sledovaný téměř výhradně z pohledu hlavního hrdiny i vizuál, kde tvůrci v podstatě v prvním záběru servírují polonahou osudovou ženu. Později ji sledujeme s typickými červenými rty a cigaretou v ruce, jak pronáší věty, kterými udržuje intelektuální krok s hlavním hrdinou. O to zvláštnější je způsob, jakým se děj dále odvíjí. Pečlivě vybudované prostředí psychiatrické léčebny plné roztodivných postav totiž záhy opouštíme, abychom přemýšleli nad tím, zda si Daria s Markem jen nezahrává. Následně začíná hon na hlavní hrdiny.

Do toho se ještě prolíná poměrně příjemná linka s kamarádem Marka Tazem, kterého ztvárnil Paul Louis Harrell. Ten je sice příjemně přepáleně prezentovaný drsňák, ale jeho nepřirozený projev nezachraňuje na poměry dobře sedící dabing ani fakt, že se americký herec naučil své dialogy v češtině. Taz, zdánlivě z dobroty srdce, pomáhá dvojici ukrýt se před nástrahami světa na vzdálenou biofarmu. Zde žijí lidé, kteří nechtějí či nemohou být součástí společnosti. A ano, tušíte správně. Tady se začíná děj tvůrcům pořádně sypat pod rukama.

Aby totiž těch prvků do skládačky nebylo málo, farma je zdánlivě zalidněna velkým množstvím sympaticky ujetých postav. Píšu zdánlivě, protože tu z nich dostává adekvátní prostor pouze vševědoucí profesor v podání Jiřího Schmitzera. Postava herce Vasila Fridricha, jenž hrdiny na farmě provádí, je vyloženě otravná. Hrdinové zde odhalují skutečnost, že jde v jejich příběhu o konspirační hru mocných, ve které má nedobrovolně hrát Daria hlavní roli. Anebo ne. Pro více informací musíte jít do kina, i když neslibuji, že je dostanete.

Řekněme si to na rovinu. Daria není dobrý film. Prvotina režiséra Matěje Pichlera ale oplývá tolika drobnými žánrovými berličkami, že je pro mě prostě nemožné snímku nefandit. Daria si bezpochyby vyslouží kritiku za řadu klišé, kvantum zbytečných postav i příliš hloupý děj. Za mě jde ale o velmi svěží záležitost, které rád těch 834 zakopnutí prominu. A rozhodně nesouhlasím s názory, že se tvůrci berou příliš vážně. Myslím, že je to právě naopak.

Co se naopak nejen Darie, ale i jakémukoli filmu prominout nedá, je useknutý konec. Sami posuďte, zda vám po zhlédnutí téhle noirovky nebude chybět alespoň pětina stopáže na komplikovanější rozuzlení. U hollywoodského filmu by se dalo něco podobného ještě označit jako umělecký záměr, u českého to obvykle znamená, že tvůrcům došly peníze. Nebo to byla fantazie?