Konference měla nastínit recept, jak na přístupnost pro osoby se sluchovým postižením. Povedlo se?
Šárka Prokopiusová (ŠP): Receptem je dívat se na přístupnost pro osoby se sluchovým postižením komplexně a vždy přesně vědět, pro koho co zpřístupňujeme. Člověk, který komunikuje českým znakovým jazykem, potřebuje informace v tomto jazyce. Člověk nedoslýchavý, nebo v pozdějším věku ohluchlý, komunikuje jazykem českým, ale potřebuje ho zpřístupnit – vizualizovat, tedy napsat, nebo vytvořit podmínky pro lepší poslech – indukční smyčka v sále, využití různých technologií k přenosu zvuku a podobně. Pokud tedy má být veřejný fyzický i digitální prostor přístupný i lidem se sluchovým postižením, musí se na problematiku dívat komplexně. Nestačí například zajistit překlad videa do znakového jazyka, pokud v něm zároveň nejsou titulky nebo text vedle videa. Daří se realizovat mnoho příkladů dobré praxe, ale k systémovým krokům je ještě daleko.
Adam Švejda (AŠ): Důležité je nebát se do toho jít a spolupracovat. Na prvním místě je tedy potřeba si uvědomit, že každý má svoje vlastní potřeby a preference. Místo receptu tak můžu poradit alespoň se základními ingrediencemi.
A jaké to jsou?
AŠ: Vždy se obrátit přímo na neslyšící a nedoslýchavé, kteří jsou experti na své vlastní potřeby a s přístupností vám pomohou. Najít si mentora či mentorku, kteří vás provedou celým procesem. Počítat s tím, že je potřeba investovat i do propagace a osvěty. Komunity lidí s postižením se o vás nejdřív musí dozvědět skrze srozumitelné kanály. Určitě ale doporučuji se na tuhle cestu vydat a nenechat se odradit. Myslím, že je to naše povinnost a zároveň skvělý podnět pro inovaci toho, co děláme. My jsme v CAMP začali přístupnost řešit před čtyřmi lety a urazili jsme na té cestě docela kus. Je to z velké části díky expertce na přístupnost Marianě Chytilové, která nás provedla začátky a dodnes pro nás dělá supervizi. Vybudovali jsme si silný tým, který přístupnost pravidelně řeší.
Je to i o dialogu například hlavního města a těchto osob? Na jaké je nyní úrovni?
ŠP: Troufám si říci, že dialog mezi městem a osobami se sluchovým postižením přímo neprobíhá. K zajištění kontaktu občana s městem jsou využívány registrované sociální služby, například tlumočnické služby nebo služba simultánního přepisu. Ty pomáhají osobám se sluchovým postižením překonávat bariéry, na které ve městě – myšleno na úřadě – narážejí. Bariéry jsou však i jinde ve městě, například v dopravě. Ačkoli se za poslední léta vizualizace zlepšila, stále například v metru při hlášení mimořádné události je hlášení pouze zvukové. Písemně se o přerušení provozu ve vlaku nedozvíte.
Totéž je v autobusech a tramvajích...
ŠP: Podobné je to i v městských kulturních institucích, muzeích, divadlech a kinech. Daří se realizovat ojedinělé akce, třeba tlumočení a titulkované divadelní představení, tlumočení procházky městem s průvodcem, aktivity v rámci lidskoprávních festivalů, jako je Jeden svět, nebo akce organizované v CAMP a podobně. Ale není to z hlediska města řešené systémově a jedná se o nahodilé případy dobře řešené přístupnosti. V každém případě přístupnost se netýká pouze města, ale i všech dalších každodenních situací, ve kterých se osoby se sluchovým postižením běžně vyskytují.
AŠ: Základ všeho je velmi srozumitelný jazyk. To platí nejen na úrovni města, ale všech veřejných institucí, dopravních zřizovatelů a dalších, kdo usilují o službu veřejnosti. Kvalitní, přístupná a srozumitelná komunikace bohužel stále dost vázne, protože úřadům a jiným institucím chybí know-how. Prostě nevědí, kde a jak s tím mají začít.
Co považujete za největší úspěch z poslední doby, a co naopak za zklamání?
AŠ: Právě vzniká jednotný informační systém pro Prahu, který klade na přístupnost velký důraz a v celém procesu spolupracuje přímo s lidmi s postižením. Průlom je za mě kromě přímé participace lidí s postižením na utváření města pro všechny i fakt, že se stále častěji řeší přístupnost nejen fyzického prostoru, ale také přístupnost informací. Vypadá to jako drobnost, ale přístupné informace jsou zcela klíčové. Vyzkoušeli jsme si to třeba během pandemie. Také mám dobrý pocit, že přístupnost začíná být trend. Pozitivní trend, který velmi silně začíná řešit třeba kulturní sféra, veřejná správa i marketing. Jen letos proběhly u nás v CAMP hned dvě konference, které se přístupnosti věnovaly. Přístupnost možná dřív působila jaké téma, o kterém se nemluví. Které se týká hrstky lidí. Tak to ale zdaleka není. Asi patnáct až dvacet procent populace tvoří lidé s nějakým druhem postižení. Až čtyřicet procent lidí se ale někdy obtížně pohybuje nebo orientuje. Takže město opravdu musí být pro všechny.
Jak už jsme si řekli, úřady a instituce mnohdy nevědí, jaké prostředí jim mají vytvořit. Co by to pomohlo změnit?
ŠP: Sami to nevymyslíme. Musíme spolupracovat a ptát se lidí se sluchovým postižením na to, co potřebují. Určitě pomůže memorandum, které zaštítila největší sdružení u nás – Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel (ASNEP), Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob (SNN), Česká unie neslyšících (ČUN) nebo společnost Deaf Friendly. Jejich prostřednictvím tato komunita artikuluje své potřeby a požadavky. Teď bude na nás, abychom to dokázali využít a zareagovali otevřeností, vstřícností.
AŠ: Toto memorandum obsahuje shrnutí potřeb lidí se sluchovým postižením a také potřeb a opatření, které mohou tyto potřeby naplnit. Nyní by tedy velmi pomohlo, kdyby se uvedené memorandum podařilo dostat především do povědomí tvůrců politik, vedení institucí a všem těm, kteří se podílejí na tvorbě veřejného fyzického i digitálního prostoru a poskytovatelům služeb.
Jak si Praha stojí v porovnání s ostatními metropolemi?
ŠP: Moje osobní zkušenosti z evropských metropolí – například v Bruselu v dopravě jsou mimořádné události hlášeny i písemně, stejně tak v Paříži. Na druhou stranu v Římě pro mě byla orientace například na nádražích náročná, neboť vizualizace byla velmi omezená. Jedná se však o jen omezené osobní zkušenosti, nemohu tuto otázku zodpovědět skutečně kvalifikovaně.
AŠ: Praha má komplikovanější terén, budiž. Nikdy nebudeme na stejné startovní čáře jako Kodaň a jiná města. O to více se ale musíme snažit. Postupně se to zlepšuje. Doprava začíná být přístupnější, většina stanic metra je bezbariérová a snížené obrubníky začínají být zcela běžné. Přístupnost města ale nespočívá pouze v přístupném fyzickém prostoru. Klíčové jsou samotné instituce, služby, úřady a informace vstřícné a přístupné pro obyvatele Prahy i pro přespolní. Taky se nemáme vůbec na co vymlouvat. Potřebujeme zkrátka společenskou změnu. Špatně zaparkovaná koloběžka, auto na chodníku, nepřístupný a nesrozumitelný formulář, to vše představuje skutečný problém. Musíme se učit o potřebách druhých přemýšlet.
