Když jsem poprvé otěhotněla, přibrala jsem dvanáct kilo. Sedm kilo jsem nechala ještě v porodnici a do roka jsem byla zase na původní váze. Když jsem teď otěhotněla podruhé, už jsem v sobě neživila marnou naději, že mi třeba naroste jenom to roztomilé těhotenské bříško, ale jinak zůstanu štíhlá – jak to vidíme u modelek a hereček. Už jsem byla víc smířená s tím, že se ze mě stane vorvaň, naroste mi zadek, otečou nohy a ztloustnou mi i prsty na rukou.
S každou kontrolou u gynekologa hlásím váhový přírůstek kilo až dvě a k tulením rozměrům se blížím mnohem rychleji než při prvním těhotenství. Dvanáct kilo navíc už mám na dohled, a to ještě zdaleka nejsem na konci. I tak doufám, že moje tělo ten zázrak elasticity ještě dokáže zopakovat a vrátí se do přibližně stejného tvaru jako předtím. I když jsem starší a opotřebovanější a vůbec o sebe nedbám. Zatímco při prvním těhotenství jsem se každého kila navíc hrozila, teď napodruhé je pro mě mnohem snazší přijmout fakt, že moje tělo nebylo stvořeno k vystavování křivek, ale k tomu, aby sloužilo tomu mrněti. Uvědomila jsem si totiž jednu zásadní věc. Víte, jak se říká, že každý je nahraditelný?
Není to pravda. Já jsem teď absolutně nepostradatelná pro toho prcka v břiše. Žádný hypermoderní stroj, žádný elitní tým lékařů by nedokázal to, co dokážu já a to moje nadměrné oteklé tělo. Beze mě by to miminko nemělo šanci přežít. Jsem nenahraditelná.
Sice s každým dalším měsícem potřebuju o jednu velikost větší podprsenku, ale při pohledu do zrcadla se na sebe snažím dívat s hrdostí místo s děsem. No, snažím se...
