Takže já si můžu místo řízení vyřídit jiné věci. Například koukání z okna, čtení, poslech hudby, spaní, psaní. A ještě mám jednu oblíbenou kratochvíli: Zapnout si navigaci a koukat, jak jedeme.
To je obzvlášť dobré v rychlících, protože málo staví, takže často nevím, kde jsem. Navigace mi to hned ukáže. Vtipné je, jak se ten puntíček, který jsem já, snaží umístit na nějakou nejbližší silnici. Jen co se od ní ale vzdálíme, skočí zase do prázdna. Alespoň navigace pro auta tak vyhodnocuje černobílou dráhu dráhy.
Nemám tam přepínání na režim vlak – pouze auto nebo chůze. Některé mají i cyklojízdu. Vlak ale nemá žádná. Je to samozřejmě celkem pochopitelné, protože člověk jedoucí ve vlaku nemá příliš velký vliv na to, kam jede. Jednou se mi ale povedl ještě lepší kousek: Zapnul jsem si to v letadle! Mám totiž navigaci, která nepotřebuje být připojená k internetu. Mapy jsou v paměti přístroje, takže mi funguje, i když mám na tabletu nastavené takové to letadélko...
To byly fofry! To se s vlakem nedá vůbec srovnat. Puntík skákal z kopečku na kopeček, přes lesy, přes devatero hory a devatero řeky. Přibližně. Už se ani nesnažil dostat na nějakou sjízdnou silnici. Vzdal to. Bylo to hodně zajímavé. Nejenže jsem mohl opět krásně vidět, která města, vesnice nebo řeky přelétáváme. Mohl jsem i zjistit, jak vysoko právě letíme. Takže jsem ostatním mohl hlásit, zda už klesáme a jak daleko to ještě máme do cíle. Zahlásil jsem to dokonce ještě dřív než kapitán. Jedině funkci nejbližší benzinky jsem nevyužil. Ale naštěstí jsme tankovat nemuseli.
PRAHA? AHA!
