Svatební cesta z Kuřimi s postřeleným myslivcem

Kdo z vás je větší blázen? Protože jít pěšky k Atlantiku je krásně šílené…
Lukáš: Dobrá otázka. Myslím, že Jana.
Jana: Bezpochyby já. Nedokážu si představit, že by vedle Lukáše dokázal vydržet někdo normální…

Jak se ten plán ve vašich hlavách urodil? Za jakých okolností?
Jana: Jednou mi kamarád vyprávěl o Nepálu, a to mě naprosto nadchlo. Rozhodla jsem se, že se tam musím vydat na pěší pouť. Často jsem o tom mluvila s Lukášem, ale zřejmě si to nějak špatně vyložil, a my se proto o několik měsíců později vydali do Španělska.
Lukáš: Přišlo nám, že jeden z nejlepších způsobů, jak danou zemi poznat, je projít si ji krok po kroku. Lidé jsou paradoxně mnohem otevřenější k „magorům“, kteří tu zemi šlapou pěšky, než ke klasickému turistovi.

45 z 3326 km Psaní deníků bylo každodenní rutinou, která pomáhala ulevit si, postěžovat si a navzájem se ze sebe nezbláznit

Jak byste jednotlivé národy a jejich mentality porovnali s českou náturou?
Lukáš: Z Rakouska jsem měl pocit, že mentalita je velmi podobná té naší. S tím rozdílem, že oblast Wienviertel je spíš jako Morava, Tyrolsko jako Čechy. Lidé jsou tu ale konzervativnější a na rozdíl od nás jsou nábožensky založení, což bylo na kostelích vidět. O Švýcarsku vůbec nevím, co si myslet. Šlo o nejmenší zemi, ale přišla mi nejvíce rozmanitá, a to jak ve špatném, tak v dobrém slova smyslu. Francouzi mě překvapili svou pohostinností, vstřícností a otevřeností. Taky jsem z těch lidí měl pocit, že jsou šťastnější a umí si více pomáhat. Zajímavé je, že co se týče bydlení, tak Rakušané mají lepší vkus a cit pro detail. Francouzi se zase umí dobře oblékat a elegantně oděný traktorista nebyl výjimkou. Španělsko je kapitola sama pro sebe, ale o milé lidi tu rozhodně není nouze. My šli nejjednodušší, takzvanou francouzskou variantu, kde je obrovský frmol, což je na okolí a cestě samotné znát. Dle statistiky z poutnické kanceláře v Santiagu šlo posledních sto padesát kilometrů v roce 2018 přes tři sta tisíc lidí.

700 z 3326 km - Skalp z Alp

Kde jste potkali nejmilejší lidi?
Jana: Na to nelze přesně odpovědět. Milí byli téměř všichni, jen nevím, jestli proto, že jim ta cesta imponovala, nebo proto, že nás upřímně litovali. Tak či tak – za dobu našeho putování se k nám nikdy nikdo neotočil zády, a to krizových situací, kdy jsme byli odkázáni na druhé, nebylo málo. Mám pocit, že nejhorší prekérky byly ve Francii, a snad právě proto na Francouze tak často a ráda vzpomínám.
Lukáš: Největším překvapením pro mě byl právě francouzský venkov. Lidé byli bezprostřední a velmi komunikativní, ačkoliv francouzsky jsme se naučili jen pár základních frází. Navzdory zažitým předsudkům uměla většina místních anglicky.

Kdy a kde byla nejhorší ponorka?
Jana: Všude a vždy, když nebyla po dlouhou dobu možnost sprchy.
Lukáš: No nevím, jestli bych ten moment nazval ponorkou, ale vidím to jako včera. Svět se zpomalil a Janča metá svou krosnu do škarpy se slzami v očích. Celá scénka byla vyvrcholením toho, že nám třetí den po sobě nevycházely plány ani na sprchu, kterou jsme přes týden neměli, ani na nic jiného. Do toho jsme zabloudili, bylo hrozné vedro, nohy jsme táhli za sebou a další vesnice byla kilometry daleko.

1800 z celkových 3326 km - Bot ubývá a vlasů přibývá.

A nejostřejší hádka?
Jana: Všude a vždy, když jsem kromě sprchy žalostně postrádala i jídlo.
Lukáš: Kdybych měl napsat manuál ke své ženě, tak pravidlo první, druhé a třetí by zněly: Krmit, krmit, krmit! Popravdě, během cesty hádek zase tolik nebylo. Hodně pomáhal společný cíl – dojít, přežít, užít. Horší to bylo s tvorbou knihy. My jsme už během cesty hodně psali, byla to taková naše terapie. Po návratu jsme zjistili, že text musíme upravit a co nejlépe propojit. Každý jsme si ale slovíčko „nejlépe“ vysvětloval trochu jinak. Častokrát to byla metoda pokus–omyl. Bohužel i neustálé přepisování, než jsme přišli na ideální postup. No a co si budeme povídat, Jančin perfekcionismus taky nepomáhal...

21 fotografií

Kdy jste měli nejvíc nahnáno?
Jana: Když mě jednou probudil řev postřeleného myslivce. Bylo to někde na začátku Rakouska. Spali jsme v lese, byla hluboká noc a já vůbec nevěděla, co dělat. Naštěstí se později ukázalo, že je to jenom daněk. Ale Lukáš? Ten měl nahnáno skoro pořád…
Lukáš: Ano, situací bylo povícero, ale já měl půlky nejvíce stažené v lese v půlce Rakouska. Našli jsme ideální místo na postavení stanu. Lehli jsme si na zem a užívali si šumění stromů po celodenním pochodu. Do tmy přišel výstřel! Výstřel tak hlasitý, že mi píská v uších, jen co si na to vzpomenu. Jako blázen jsem kolem sebe začal svítit čelovkou a křičet. Střelec se neozval, ačkoliv nás musel slyšet. Adrenalin v žilách velel k přesunu na dva kilometry vzdálenou louku. Tam se o chvíli později zase začali ženit všichni čerti. Strach z blesků nás nakonec donutil k další evakuaci. Celé to skončilo až v první vesničce po několika kilometrech, ve které aby živáčka pohledal. Jako úkryt nám nakonec posloužila stříška záchodků u místního hřbitova.

A jak se proměnil váš vztah během cesty dlouhé 3327 kilometrů?
Jana: Vzhledem k tomu, že jsme stále spolu, tak si myslím, že jsme oba celkem dost otupěli.
Lukáš: Jaký vztah? (směje se pořádně nahlas směrem k Janě)