Martin Šmíd je v civilu gymnaziální pedagog s aprobací biologie a tělocvik. Právě znalost lidského těla a jeho limitů se mu hodila během letního dvacetidenního přeběhu z norské metropole Oslo přes celé střední Norsko až do oblasti Flatanger.
„Pro mě, jako pro nadšeného lezce, je Flatanger místem až mystickým. Právě tady náš olympionik Adam Ondra dvakrát přepsal historii moderního lezení, a to přelezem dvou nejtěžších skalních cest – cesty Challenge a o několik let později Silence, první a doposud nezopakované cesty obtížnosti 9c,“ uvádí čtyřiačtyřicetiletý dobrodruh, jenž se na svou pouť vydal zcela osamocen, jen v doprovodu outdoorového vozíku chariot, který před sebou tlačil rovných 1304 kilometrů. Na počátku měl plně naložený vozík více než půl metráku.
Sám uprostřed tisíců lidí
Borec z pražského Gymnázia Na Vítězné pláni pelášil podmanivým Norskem celkem 17 a půl dne čistého běhu, jen dva odpočinkové dny si vyšetřil právě na spočinutí ve flatangerské lezecké oblasti. Celkem urazil 75 kilometrů denně. A to i přesto, že velká část cesty probíhala v podmínkách vpravdě severských a nehostinných. „Zcela nenadálá a bezprecedentní pět dní trvající bouře, která vedla k rozsáhlým záplavám a evakuaci mnoha desítek tisíc lidí, zasáhla i mě,“ přibližuje srdnatý učitel, do jehož duše se ale nejvíc otiskla všudypřítomná absence lidí i v těch nehustěji obydlených oblastech.
Skalní masivy Flatangeru představují pro lezce vrcholnou výzvu. Epochálně na ně vyzrál český borec Adam Ondra.
„Zní to možná nesmyslně, ale já tu za těch 20 dní zažil vůbec nejhlubší a nejúplnější osamění, které jsem kdy měl tu možnost pocítit. Byla to krystalická samota uprostřed tisíců lidí. Norové jsou totiž jen doma za zavřenými dveřmi anebo ve svých autech. Nikde jinde. Žádné děti, které by honily merunu po hřišti, ani adolescenti, kteří by prostě bloumali po okolí. Na zahradách nikdo neokopával záhonky, nepěstoval zeleninu či nesklízel úrodu. Nikdo negriloval ani se nebavil se sousedy. Probíhal jsem vesnicemi a městy a připadal si jako v postapokalyptickém výjevu,“ líčí kantor, jemuž pátý den večer, když v tísnivém tichu probíhal snad už třicátým městečkem a stále nepotkal ani jednoho člověka, došlo něco neuvěřitelného. „V Norsku nejsou vůbec žádné hospůdky, pivnice, knajpy, které u nás potkáte v každé vesnici. Ani jeden takový podnik za stovky kilometrů.“
Šmída zaujal i všudypřítomný luxus. Jeden postarší vesničan mu pravil: „Jo, my Norové jsme tak bohatí, že i bezdomovci mají parádní baráky.“
Největší zážitky jsou zdarma
Vše, co Martin Šmíd po celou dobu potřeboval, si vezl od začátku ve zmíněném vozíku s sebou – bylo to téměř 40 kilogramů nezbytného vybavení, techniky, oblečení, jídla a pití.
„Za celou dobu pobytu jsem neutratil ani jednu korunu. Nocoval jsem ve vlastním stanu nebo v domovech a přilehlých staveních místních obyvatel. Jídlo jsem měl z domova, pití jsem pravidelně doplňoval z tekoucích řek či od místních,“ vypráví dobrodruh, jehož putování provázela podnětná myšlenka. „Chtěl jsem ukázat, že ty nejsilnější zážitky mohou být úplně zdarma! Není tedy nezbytně nutné pracovat mnoho hodin denně sedm dní v týdnu jen proto, abychom si za hromadu vydělaných peněz mohli koupit obrovské zážitky. Je možná lepší pracovat trochu méně a ty zážitky nacházet a skutečně prožívat. Tak jako já na své pouti Norskem.“
Martin Šmíd podnikl svůj první sólo běh pustinou již před pěti lety, kdy zdolal Island z jeho nejsevernějšího cípu na nejjižnější.
|
Strážce streamu
