V Maďarsku ožívá krvavá revoluce z roku 1956. Čeká se na reakci Viktora Orbána

Maďarský premiér Viktor Orbán je nejhlasitějším evropským spojencem putinovského Ruska i Číny. Kde se vzala maďarská přilnavost k východním diktaturám, z jakého podhoubí vyrůstá?
V aktuálním vztahu Maďarska k Rusku, respektive Viktora Orbána k Vladimiru Putinovi, bych nehledal nějaké hluboké historické kořeny, díval bych se na to spíše přes ekonomiku a geopolitiku. Domácí scénu má Orbán pevně pod kontrolou, ovládá veřejný diskurz, a to mu umožňuje jednat a obchodovat s kýmkoliv.

Takže vztah s Kremlem je motivován čistě pragmaticky s ohledem na ekonomické a investiční vztahy?
Do značné míry, ale roli hrají i hodnotové souznění, odpor k liberalismu a multikulturalismu, důraz na nacionalismus a vládu silné ruky. Pak je tu i osobní sympatie, možná jakási „bromance“, podobně jako tomu bylo mezi Putinem a Silviem Berlusconim.

A co vztahy s Bruselem či Washingtonem?
Orbán si je vědom, že z Bruselu mu žádné nebezpečí nehrozí – sesadit jej nemohou, evropské peníze si nakonec stejně vždycky vyhandluje a ve většině rozhodovacích procesů v EU disponuje právem veta. Podobné je to i ve vztahu k NATO a Washingtonu, kde si navíc Orbán buduje zvláště mezi částí republikánů pověst hvězdy evropské konzervativní pravice a věrného Trumpova spojence, jemuž postačí jen si počkat na výsledek amerických prezidentských voleb v roce 2024.

Jak silnou odezvu mají v současném Maďarsku události z roku 1956? Do jaké míry jsou živé v historické paměti? A to včetně animozity k Sovětům, kteří povstání krvavě potlačili?
Rok 1956 patří mezi nejvýznamnější události novodobé maďarské historie a každoročně si jej Maďaři připomínají – s různou intenzitou a rozdílným důrazem. Připomínka roku 1956 byla dlouho symbolem národního konsenzu v pohledu na konec vlády maďarských komunistů, ukončení zahraniční okupace či obnovení základních svobod a národní nezávislosti. Po roce 1989 se ale způsob vzpomínání začal lišit podle různé politické orientace i generační zkušenosti.

Jak revoluci z podzimu 1956 reflektuje Viktor Orbán?
Na jedné straně upozaďuje rok 1956 jako milník maďarských dějin, na druhé straně jej nemůže zcela opomenout, a tak jej při výročích využívá k propojení s nějakou aktuální politickou agendou. V roce 2006 útočil přes rok 1956 na konkurenční socialisty, v roce 2016 zase na Brusel. Typická je také selektivní interpretace – současný režim se soustřeďuje na akce ozbrojených povstalců a akcentuje jejich nacionalistická hesla, naopak mlčí o roli reformních komunistů či levicových aktérů revoluce či komunistických politiků jako Imre Nagy.

Právě Imre Nagy byl symbolem i obětí maďarského povstání. Přibližte jeho osobnost.
Nagy značnou část svého života strávil v SSSR a do Maďarska se vrátil až v roce 1944. Po roce 1949 ale pro svůj nesouhlas s urychleným tempem kolektivizace byl odsunut z vysoké politiky, do níž se vrátil v roce 1953, kdy jej Moskva dosadila do funkce premiéra. Podruhé se jím stal až během povstání v říjnu 1956 a v předvečer sovětské intervence vyhlásil neutralitu Maďarska a odchod země z Varšavské smlouvy.

Přenesme se do neklidných podzimních dnů roku 1956. Jaký průběh měla sovětská intervence?
Ve skutečnosti se jednalo o dva zásahy. V tom prvním měly sovětské jednotky již umístěné na území Maďarska pouze pomoci maďarským komunistům „obnovit pořádek“ po masových demonstracích a protestech z 23. října 1956. Jejich akce ale jen podnítila vznik ozbrojených povstaleckých skupin, které pak zvláště v Budapešti kladly houževnatý odpor, již 24. října se Nagy stal premiérem. Na konci měsíce se Sověti dokonce z Budapešti dočasně stáhli, aby se ale jen připravili na masivní intervenci. Tu zahájili ráno 4. listopadu 1956 a odpor povstalců rychle zlomili. Sověti pak na svých tancích doslova dovezli do Budapešti Jánose Kádára, aby v čele dělnicko-rolnické vlády znovu vybudoval staronový komunistický režim.

Jakou podobu měla následná normalizace v Maďarsku, čím se odlišovala od té, kterou pamatujeme z Československa?
Maďarský boj proti sovětské okupaci byl krvavý, střílelo se a zabíjelo – k 16. lednu 1957 bylo během povstání zraněno 19 226 lidí, zemřelo jich 2502. Odsouzeno bylo 14 378 Maďarů, 229 jich bylo popraveno. Na konci 50. let Maďarsko podepsalo s Moskvou smlouvu o pobytu jejích vojsk a také obnovilo všeobecně neoblíbenou kolektivizaci. Na druhou stranu se režim snažil najít nějaký dlouhodobý kompromis pro soužití mezi stranou a společností podle hesla „Kdo není proti nám, je s námi“. Vedle toho ale existoval čím dál volnější prostor pro kontakty se zahraničím či kulturní tvorbu.

V roce 1989 se v Maďarsku lámaly ledy, pozoruhodné je, že v den, kdy byl Nagy rehabilitován, zemřel János Kádár...
Nemocný Kádár byl odstaven do titulární funkce předsedy strany již v roce 1988. Jeho systém již končil. Vznikaly první politické strany, například Svaz mladých demokratů (FIDESz) v čele s budoucím maďarským premiérem Orbánem. Lidé také začali masově demonstrovat, například na podporu maďarské menšiny v rumunském Sedmihradsku či proti plánované stavbě vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros. Důležitou roli v maďarském přechodu k demokracii sehrál „revenant“ Imre Nagy. Na jaře 1989 byly exhumovány jeho ostatky a 16. června 1989 byly během televizí přenášeného ceremoniálu na náměstí Hrdinů v Budapešti slavnostně znovupohřbeny. Mrazivou symboličnost celému obřadu dodal fakt, že o necelý měsíc později byla ve stejný den, 6. července, oznámena jak oficiální Nagyova rehabilitace, tak i Kádárovo úmrtí. Přesně 33 let poté, co vypuklo povstání, 23. října 1989, pak byla vyhlášena nová ústava a ukončila vedoucí roli komunistické strany.

SSSR se počátkem 90. let omluvil za vpád do Maďarska. V této době byl Viktor Orbán zřetelně prozápadním politikem. Co ovlivňovalo jeho kroky a politiku směrem do 21. století?
Orbán v určité fázi své politické kariéry pochopil, že pro přesvědčivý volební úspěch musí svou stranu nasměrovat více doprava a „přivlastnit“ si nacionální a konzervativní svět s jeho symbolikou i rétorikou. Pak mu spadl do klína kolaps maďarských liberálů a postsocialistické levice a po drtivém volebním vítězství v roce 2010 mohl zcela ovládnout politické instituce a s novou ústavou si doslova ušít na míru nový politický systém. A konečně v souvislosti s migrační krizí, brexitem a nástupem Donalda Trumpa pochopil, že je pro něj výhodnější, i na mezinárodní scéně, profilovat se proti liberalismu a multikulturalismu, jejich údajnému ohnisku v Bruselu či globálním proponentům v čele s Georgem Sorosem. Z nich si pak stvořil účinného strašáka, s jeho pomocí mobilizuje politický kapitál doma a získává sympatie od podobně naladěných politiků ve světě.