Zúčastnil jste se někdy projektu podobného Pražskému studentskému summitu, pokud projekt znáte?
Tohle je sice poprvé, co v České republice nahrávám podcast, není to však poprvé, co mluvím se studenty. Vždycky jsem podporoval jakékoli studentské aktivity včetně těch, které reprezentuje summit. Rád se však o vašem projektu dozvím více.
Summit je projektem utvářeným studenty pro studenty. Simuluje NATO, G20, EU a několik orgánů OSN. Studenti se tak mohou neformálním způsobem dozvědět více o fungování těchto organizací. Vyzkouší si zábavnou formou, jaké je to být diplomatem. Zúčastnil jste se někdy něčeho podobného?
To zní fantasticky! Jako středoškolák jsem bohužel neměl příležitost si něco takového vyzkoušet. Nyní je to pro mě ovšem v mé kariéře a práci denní chléb.
Kdybyste byl znovu student, kterou zemi a kterou simulovanou organizaci byste chtěl reprezentovat?
Skvělá otázka. Když jsem poprvé nastoupil na ministerstvo zahraničí, součástí našeho výcviku byla podobná cvičení – například simulace Rady bezpečnosti OSN. Měli jsme dojem, že si vedeme skvěle, vyjednávali jsme, každý z nás zastával jinou zemi. Na konci došlo k hlasování a Čína nás vetovala. Byla to dobrá lekce toho, jaká je realita Rady bezpečnosti a jak tato jednání často probíhají. Abych se dostal k věci. Myslím, že je zábavné být Čínou, protože můžete často představovat výzvu pro ostatní členy Rady. Myslím však, že se člověk něco naučí, ať už reprezentuje jakoukoli zemi.
Strávil jste značnou dobu mimo Londýn a Spojené království. Jak se vyvíjelo vaše vnímání domova a co pro vás pocit domova znamená teď?
Žil jsem v cizině větší část svého dospělého života než ve Spojeném království. Myslím, že jako domov vnímám to místo, kde jsem zrovna já i moje rodina. Teď je pro nás domovem Praha, jsme tu společně: já, moje žena Martina a naše děti. To je domov. Samozřejmě vnímám jako domov i Spojené království a eventuálně se tam přestěhujeme zpátky a budeme tam žít. Proto se snažíme se Spojeným královstvím zůstat propojení. Domov ale nyní cestuje s námi, aspoň tak se o to snažíme, a v Praze to rozhodně není náročné uskutečnit. V České republice jsme šťastní a díky zdejším lidem se cítíme vítáni.
Podcast Summit Talks byl natáčen přímo v rezidenci britského velvyslanectví v Thunově paláci. „Pana domácího“ zpovídala Táňa Vondřichová.
Řekl byste, že Thunovský palác je vaším domovem?
Je to celkem obrovský dům. Ale rozhodně jsme si v rámci něj vytvořili svůj domov, takže ano.
Jste na pozici velvyslance podruhé, poprvé to bylo v Bosně a Hercegovině. Jak byste tyto dvě zkušenosti srovnal?
Bosna a Česko nejsou geograficky moc daleko – jsou stále v Evropě a jsou historicky propojené. Ale ta práce samotná je dost jiná. Tady máme větší ambasádu a větší tým. Naši pozornost také soustředíme trochu jinam. Práce v Bosně byla hodně politická, na denním pořádku jsme museli hasit nějaké krize. Bosna je komplikovaná země, je fascinující a čas tam jsem si hodně užil, ale její vztah s naší zemí je dost jiný. Co se týká České republiky, jde o opravdové partnerství. Máme společnou historii i docela hluboké obchodní partnerství, děláme toho hodně pro mezinárodní bezpečnost jako partneři v NATO, pracujeme spolu na podpoře inovace vědy. Jde o hodně široký vztah, který bych opravdu nazval partnerstvím. To je pro mě oproti Bosně opravdu jiné.
Řekl byste, že jste jako velvyslanec v něčem jiný ve srovnání s Bosnou a Hercegovinou?
Ano, ta změna asi přichází se zkušenostmi. I na konci mého působení v Sarajevu jsem byl jiný než na jeho začátku. Byly věci, které jsem se naučil dělat lépe. Pomůže, když už člověk něco párkrát zažil, a tak pochopil, jak se některé věci dělají. Například jak správně přednést řeč o významném státním svátku, jak správně položit věnec na nějaké vzpomínkové události, jak správně komunikovat s médii a hodně dalších věcí, které jsem na začátku mého času v Bosně dělal poprvé. Když jsem přišel sem, pomohlo mi, že už jsem tyto zkušenosti měl. Samozřejmě je ale jiný i kontext. Takže když jsem tu v České republice začal, potřeboval jsem se naučit spoustu věcí o zdejší historii, kultuře a aktuálním dění.
Plánujete navštěvovat také regiony mimo Prahu. Jak úspěšný jste doposud byl?
Stanovil jsem si jako cíl navštívit všech 14 krajů v průběhu svého prvního roku. Stále nám zbývá pár návštěv, ale máme je už naplánované. Je to pro mě opravdu důležité. Miluju Prahu a rád tu trávím čas, ale Praha není celé Česko a považuji za svůj úkol mimo Prahu vyjíždět často. Byl jsem několikrát v Brně, v Ostravě, nedávno v Mariánských Lázních. Plánuji navštívit Plzeň, Zlín či Olomouc. Vyjíždět z hlavního města je další z lekcí, které si odnáším z doby, kdy jsem byl velvyslancem poprvé – vyjet, být otevřený a poslouchat, co mají lidé na srdci. To bývá totiž často jiné, když jste mimo hlavní město.
Mluvil jste i s lidmi z menších měst? Stává se vám, že vás poznávají lidé na ulici?
Nejsem si jistý, jestli mě poznávají, a když už ano, tak je to myslím proto, že můj obličej si velmi těžko s někým spletou. Na těchto výletech do regionů je skvělé potkávat místní organizace. Snažím se také potkat s místní volenou reprezentací, ať už se jedná o hejtmana, nebo starostu. Taky jsem rád, když mi zbude čas na nějaké turistické aktivity. Samozřejmě dané místo nepoznám jen na základě jedné návštěvy, snažím se vyjíždět pravidelně a poznávat celou zemi.
Učíte se česky. Jak vypadá proces učení našeho jazyka?
Musím říct, že je to těžká práce. Měl jsem možnost se naučit několik jazyků a tenhle je jeden z nejtěžších, co se týká výslovnosti. Gramatika není tak špatná, je vlastně docela podobná chorvatštině, ale výslovnost a některá slovíčka jsou fakt náročné. Vyžaduje to hodně úsilí, učím se každý den. Je to jedna z částí mé práce, ze kterých cítím radost, že ji mohu dělat. Snaha naučit se česky pro mě znamená vyjádření respektu – díky tomu projevuji, že jsem zvědavý a že chci zemi lépe pochopit. Myslím, že to lidi oceňují. Jsou velmi shovívaví, když se snažím mluvit česky. Mám před sebou ale ještě spoustu práce.
Řekl jste, že učit se jazyk je jedním z nejlepších způsobů, jak se učit o zemi samotné. Je něco, co jste se o Česku naučil skrze studium češtiny?
Myslím, že to, když lidi vidí, že se snažím naučit česky, je jedním z faktorů, proč míváme tak vřelé přijetí. Úplně první den jsem natočil video v češtině, což pro mě bylo takhle brzo dost náročné, ale lidé ocení, že se snažím. Myslím, že díky tomu jsou lidé dost vstřícní. Někdy kladu otázky, například na doporučení na knihy, filmy, hudbu nebo kam se podívat, a lidé mi věnují svůj čas a pozornost, protože vidí, že má zvědavost je opravdu upřímná. Jedna z věcí, ve které se snažím zlepšit, je taková ta specifická stránka jazyka, například přísloví, která jde velmi těžko přeložit.
