Známý poutník vydává knihu o Česku. Jaké to je cestovat nyní? Návrat do historie

Vznikla by knížka o putování po Česku, kdyby nebylo covidu?
Knížku o Česku jsem chtěl napsat vždycky. Když jsem před sedmi lety napsal tu první a objížděl republiku s přednáškami, bavil jsem se s lidmi, které jsem potkával. Uvědomil jsem si, jak je Česko nosné téma, že je tu spousta příběhů, které jsou známé v daných regionech, ale ne všeobecně. Jen jsem čekal na příležitost, původně jsem si tedy myslel, že to bude, až budu mít dítě. Ale najednou vloni, když začalo být komplikované cestování do zahraničí, se Češi rozhodli, že stráví prázdniny v Česku, tak jsem si říkal, že to je dějinná událost, u které chci být. Také jsem tušil, že putování po naší domovině teď bude téma, protože lidé rádi čtou o tom, co znají.

Co tedy lidé v knížce najdou?
Na začátku cesty jsem si musel stanovit plán. Zeptal jsem se lidí na sociálních sítích na jejich tipy na místa, která mají rádi, sešlo se mi jich 548. Pak jsme to zanesli do mapy, která je doteď na www.zibura.cz/vylety, už ji vidělo přes půl milionu lidí. Byly tam tečky po celé republice a poměrně málo ve městech. I já sám jsem se nakonec vyhnul všem krajským městům. Říkal jsem si, že nějaké ponětí o tom, co je v Olomouci či v Brně, má každý, ale spousta lidí ani neví, co zajímavého je v Jeseníkách. Objel jsem všechny kraje a napsal o nich s vizí, že i podpořím český turismus. Že se třeba rodiny vydají do malého penzionu a utratí tam svoje peníze. A tím, že je tam návštěvníků pořád málo, tak je rádi uvidí. Budoucnost turismu nevidím v tom, lákat lidi do velkých měst na mejdan. Já sám se i na zahraničních cestách snažím nacházet méně exponovaná místa.

Máte už nějakou zpětnou vazbu od čtenářů?
Málo, je to zábavné. Když člověk vydá knížku, už to zažívám popáté, tak několik měsíců trvá ji napsat, poté se řeší sazba, tisk a všechno okolo. Pak se knížka objeví na pultech, člověk čeká na recenze a ony tolik nepřichází. Protože si ji napřed musí lidé koupit, přečíst a většinou se touto dobou kupují knížky na Vánoce. Dohledal jsem třeba dvacet recenzí, jež jsou příjemné, což mě potěšilo. Lidé jsou s tím zatím spokojení.

Ve své předchozí knize Prázdniny v Evropě jste cestoval stopem, nyní jste cestoval autem, proč?
Způsoby dopravy na jednotlivé cesty střídám a zároveň se snažím zvolit vždy způsob, který mě přivede za zážitky. Stopování po Evropě byla skvělá volba, protože jsem poznal místní lidi. Auto jsem teď zvolil proto, že odlehlá místa, která jsem si vybral, by bez něj nebyla dosažitelná, nebo by mi to trvalo místo dvou měsíců půl roku. Věděl jsem, že zatímco obecně píšu o cestě samotné, Česko je tak bohaté na příběhy, že chci, aby kniha byla i trochu o historii. Tak jsem si koupil auto. Ale aby moje cesta měla zábavný rozměr, tak jsem si pořídil hranaté japonské auto Nissan Cube, které budí u lidí úsměv, což je hrozně příjemné. Když člověk přijede do vesnice a lidé se na něj smějí už zdálky a chtějí se s ním bavit. Ještě jsem si dal espézetku Promiňte, což vystihuje i můj styl řízení, protože řidičák jsem si udělal teprve před dvěma lety. Auto skvěle posloužilo svému účelu. Na další cestu se třeba vydám vlakem, který miluji. Tentokrát jsem pozornost obrátil na příběhy daných míst a to cestování mezi nimi bylo menší téma.

Z vašich knih mi tato připadá nejtlustší.
Je, každá další kniha je tlustší než ta předtím. Je to dané jednak tím, že přibyly ilustrace, je jich tam 80. Česko se ilustrovalo úplně samo, to si o to přímo říkalo. Za druhé jsem nechtěl vynechat žádný kraj, a přestože nejsou všechny zastoupené stejnou měrou – nejvíce prostoru má můj rodný Jihočeský kraj – tak je jich 14. Česko je větší, než si myslíme, má víc než pět tisíc obcí a přes sedmdesát regionů.

Původně jste měl loni vyrazit na poutní cestu do Santiaga de Compostela a kniha měla být o tom, že?
Ano, chtěl jsem vyrazit loni. Nicméně k cestování patří i to, že člověk musí být připraven kdykoliv změnit plán. Nakonec jsem rád, že knížka o cestování po Česku vznikla, protože si myslím, že je nadčasová a že lidi bude zajímat i za několik let. Do Santiaga jsem vyrazil letos, takže mám nabito s novým tématem, o kterém můžu psát nezávisle na tom, jaké budou okolnosti.

Takže náhlé změny plánů vám nedělají problém?
Jak říkám, podle mě obecně k cestování musí patřit přizpůsobivost. Vím, že je třeba teď cestování komplikované, ale jde to. Je to trochu návrat do doby, na kterou nahlížíme nostalgicky, když cestovali Zikmund a Hanzelka nebo Emil Holub. Každé jejich cestě tehdy předcházelo plánování, vyžádání si různých povolení, a i když byli na místě, tak museli získávat průběžné informace, jaká je situace vdané zemi. Je teď nepříjemné, že to musí být v důsledku globální pandemie, ale myslím si, že na to jde nahlížet i romanticky – když je teď cestování náročnější, tak si ho člověk víc váží.