Během minulého setkání jste vyprávěla spíš o negativních zážitcích. Koho musíte propustit a koho si nechat. Jestli by šla z centra udělat polní covidová nemocnice. Jak na to s odstupem času vzpomínáte?
Z manažerského pohledu to byla obrovská škola. Zřejmě z toho budu čerpat po zbytek své profesní kariéry. Včetně toho, co se děje nyní. Nikdy jsem nic podobného nezažila a doufám, že už ani nezažiju. V to doufá v tuto chvíli asi každý. Jak jsme se na jednom pracovním setkání žertem bavili, že kdo může říct, že zažil válku. Takže mohu já i mí kolegové říci, že už tuto zkušenost, v nějaké podobě, máme i my. A že to nejsou žerty a že nic horšího být nemůže. Právě poslední období s integračním centrem pro uprchlíky bylo po profesionální stránce mé nejtěžší období vůbec.
Přesun uprchlického centra z městské knihovny sem asi byl rychlý, že?
Měli jsme na to dvacet hodin. Od osmi ráno ve čtvrtek do pátečního rána to muselo být postavené. Bylo to čtyřiadvacet hodin, ale ty první čtyři hodiny se jednalo. Zbylých dvacet budovalo, abychom v osm ráno otvírali.
Manuál zřejmě na podobné situace nemáte...
Tak na takovou určitě ne. Krizové situace ale učí lidi obrovské flexibilitě.
Bylo složité vymyslet, kudy budou uprchlíci vstupovat do objektu, kam půjdou pak a podobně?
Ne, protože takové situace řešíme v Kongresovém centru při každé akci. To je naše relativně běžná práce. To je myslím důvod, proč si krizový štáb vybral právě Kongresové centrum. Že s námi měli velice dobrou zkušenost, už když se tu zřídilo očkovací centrum. Věděli, jak rychle jsme ho uměli postavit.
Jenže očkovací centrum jste určitě ze dne na den nepřipravovali.
Dostali jsme dva tři týdny. Bylo to ale složitější, protože se stavěly jednotlivé kóje. Uprchlické centrum bylo v tomto ohledu jednodušší.
Když se vrátím ke covidovým rozhodováním, kdo zůstane a kdo ne, jak jste na tom teď? Vrátil se někdo z těch, kdo musel tehdy odejít?
Protože skončily lockdowny už loni na podzim, postupně se zmírnila omezení v počtu osob na akcích, mohli jsme je opět organizovat. Takže jsme už tehdy rozjeli nábor nových zaměstnanců. Protože jsme věděli, že v druhé půlce letošního roku budeme hostit české předsednictví Evropské unie, museli jsme začít hledat nové kolegy. Od ledna nastoupilo prvních třináct zaměstnanců, další přijdou postupně během roku do hotelu, který je součástí centra. Na počty před covidem se nicméně nedostaneme.
Jsou mezi nimi někteří staronoví? Přece jen si asi už našli jinou práci.
Velmi omezeně.
Co vás čeká po stránce úklidu, až se 14. dubna centrum přesune do Vysočan? Přece jen hlavní sál byl koncipován spíše pro lidi slavnostně oblečené, teď je z něho na několik týdnů odpočívárna a noclehárna.
Jestli tam budou nějaké škody, jaké je opotřebení a v jakém rozsahu, to teprve uvidíme. Zatím se domnívám, že je to otázkou spíše hloubkového očištění a také drobných oprav. Hlavně sedaček a koberců. Materiální škody asi vysoké nebudou.
Bude na to dost času? Předsednictví EU začíná v červenci.
Na předsednictví se připravujeme už dlouho, ale to je pro nás ještě docela daleko. Blíže je spíš na konci dubna velký mezinárodní kongres, budeme mít tedy dva týdny na to, abychom dali Kongresový sál a ostatní prostory do pořádku.
Bude předsednictví náročnější než v roce 2000 zasedání Mezinárodního měnového fondu?
Určitě ne, ale bude delší. Měnový fond zasedal týden, bylo tu hodně lidí najednou. Předsednictví je rozvržené do šesti měsíců, počty lidí v jednom místě a čase budou menší. Maximálně nějakých tři sta padesát lidí plus doprovodný personál a novináři. Z pohledu provozu je to ale mnohonásobně náročnější. Hodně akcí, které navíc často jedou paralelně. Na počet jednotlivých akcí je to obrovská záležitost. Takže se budou neustále přestavovat sály, do toho poběží tiskové centrum.
Je to ve vaší profesní kariéře největší akce?
Co do významnosti určitě ano. Z pohledu Kongresového centra Praha samozřejmě ne.
Neměla jste deprese, jestli to zvládnete?
Ne. Ale měla jsem a mám z této akce respekt. Je to velká zodpovědnost. Ale naštěstí jsou tu ještě zaměstnanci, kteří pamatují zasedání měnového fondu i předsednictví EU v roce 2009, takže mají vysokou odbornou zkušenost. I spolupracující společnosti, které se tehdejší akce účastnily, mají dost zkušeností. Také je to plánovaná akce, na kterou se dlouhodobě připravujeme. Daleko náročnější jsou události, jež předvídat nedokážete. Viz válku a uprchlické asistenční centrum.
Co bylo v případě uprchlíků nejsložitější?
Rozloučit se se dvěma velkými mezinárodními kongresy. Oba byly lékařské. Bylo to překotné a krizový štáb nenašel v Praze variantu pro ten obrovský počet uprchlíků, který Prahu zavalil po vypuknutí války. Nebylo jiné řešení než využít Kongresový sál.
Jak reagovali pořadatelé zrušených akcí?
Jeden kongres měl hostit 2200 účastníků, druhý 1200. Dopady kvůli zrušení byly obrovské. Myslím i finanční. Takže učinit takový krok bylo z mé strany strašně těžké. Kongresy nebyly zcela zrušené, byly převedené do on-line prostředí. Jeden z nich jsme získali už před osmi lety, přitom jsme o něj předtím třikrát usilovali. Klienti byli v prvním okamžiku v šoku, to přiznávám. Je to spojené s velkými finančními ztrátami. Ale vzali to lépe, než jsem čekala. Chápali, že je to nenadálá situace, že je válka a že uprchlíkům musíme pomáhat. Což se může jak pro Prahu, tak pro Kongresové centrum v budoucnu obrátit v dobré, že jsme pomáhali.
Jste na tom po stránce financí už asi lépe, než když byl první lockdown.
Rozhodně. Tehdy se nekonalo vůbec nic. Tím, že padla omezení, se kongresy opět vrací. Už to, že jsme připravovali dva takové, byť nyní zrušené, nám vrací optimismus.
Zřejmě je ale pryč doba, kdy se bude plánovat na dlouhé roky dopředu.
Flexibilita bude nutná už navždy. Všichni jsme teď mnohem lépe připraveni na změny. Variantně zvažujeme, jak se situace bude vyvíjet. Všichni v hlavách kalkulujeme, že na podzim možná budou nějaké další vlny covidu. Takže se to promítá například i do kontraktačních podmínek. Každý se snaží více předcházet rizikům.
Měla jste v nejvypjatějších dnech v kanceláři karimatku a spacák?
Já ne. Ctím to, že i kdybych měla jet domů jenom na dvě hodiny, tak jedu. Nebyla jsem ta, která tu nocovala. Určitě bych chtěla vyzdvihnout naši vedoucí produkce. Ta první noc, kdy se stavělo uprchlické centrum, spala jen hodinu a půl. Jí musím poděkovat.
Strážce streamu
