Vzpomenu-li si na svá školní léta v Argentině, vybaví se mi především tři věci, které se pravidelně opakovaly. Vnímala jsem je jako nedílnou součást běžného života a dlouho jsem si myslela, že se tak děje na celém světě. Tou první je skupinový zpěv národní hymny během státních svátků (asi tak desetkrát za rok).
Tou druhou každodenní vztyčení a svinutí argentinské vlajky při recitaci vlasteneckých básní, které se studenti naučí během prvních dní na základní škole. Zatřetí stávky učitelů a profesorů, které byly v 90. letech stále mohutnější a častější s přibývajícími neoliberálními zákony a státními škrty, jež vypovídaly o prioritách tehdejších vlád a ztrátě etických hodnot spíše než o vývoji ekonomiky. Po řadě let strávených v České republice jsem pochopila, že tyto věci po celém světě nejsou běžné.
Stejně jako čeští žáci i v Argentině se děti učí občanské nauce a seznamují se se svými dějinami, národními hrdiny. Zajímavé je, že kromě toho se na základních školách v Argentině stále připravují oslavná představení o událostech, které vedly k nezávislosti země, o bojích v 19. století mezi liberály a konzervativci nebo o nezdaru v absurdní válce o Malvíny.
Jde tak o snahu vzbudit v lidech lásku k vlasti, nejen když se hraje na mistrovství světa fotbal. S trochou melancholie musím říct, že český střídmý, racionálnější způsob výchovy je zárukou mnohem svobodnějšího uvažování, které nám Argentincům kvůli patriotickým návykům a emocím, jimiž nás od dětství kojí, chybí.
