V neděli krátce po poledni jsem si povídal přes chat s pražskou kamarádkou. Zrovna vstávala; coby čerstvá novomanželka měla na takový luxus jistě nárok. Poté, co jsme spolu probrali vše podstatné, zeptal jsem se, jaké je v Čechách počasí. Musela napřed poodhrnout závěsy, a když otevřela okno, vesele mi oznámila, že je venku krásně a svítí sluníčko. Ne že bych nepřál lásce – právě naopak! – ale já v tu chvíli seděl ve svém bytě v Rennes nabalený ve svetru. Venku pršelo a bylo tam takové to podzimně depresivní šero.
„Počkej,“ napsal jsem kamarádce zlomyslně, „dlouho se ze sluníčka radovat nebudeš!“ Jak jsem řekl, tak se stalo. Ostatně tou dobou byli v obraze už i čeští meteorologové. Nemají to zas tak složité; vzhledem k převažujícím západním větrům jim obvykle stačí zkouknout, jak je ve Francii, a podle toho sestavit předpověď na nejbližší dny. V Bretani byla kosa zhruba od minulé středy – po kolika dnech dorazila k nám? Realita je taková, že podobně jako přichází ze Západu s určitým zpožděním do Prahy nejnovější módní trendy v oblékání či populární hudbě, přenáší se odtamtud s mírným odstupem i počasí (původně jsem chtěl k tomu výčtu přidat uprchlíky a islámské teroristy, leč v obavě, aby mě někdo – zblblý ruskými weby, domácími politiky i senzacechtivými novináři – nebral vážně, si tu poznámku raději odpustím). Abych se vrátil ke své kamarádce – napsala mi, že venkovní ochlazení přebila její láska. Šťastná to žena!
