Léto je časem zpomalení, kdy má spousta z nás prostor přemýšlet a zhodnocovat svůj život. Jak toto období využít jako odrazový můstek k nastartování cesty za tím, co opravdu chceme?
Opravdu vědět, co chci, není žádná legrace. Vyznat se v sobě je pro mě samotnou proces na celý život a léto a prázdniny jsou rozhodně skvělou příležitostí pro rozjímání. Říkám záměrně rozjímání, nelíbí se mi slova jako sebereflexe nebo práce sama se sebou. Zavání to úkolem a povinností, rozumem, a ten nemusí být dobrým rádcem. Mně se líbí uvědomování si věcí, rozeznávání mých reakcí. Taková nenucená průběžná aktivita. Mnohokrát se mi stalo, že jsem něco děsně chtěla a pak, když jsem toho dosáhla, tak jsem byla zklamaná. A chtěla jsem zase něco jiného. Dneska se snažím dívat na to, co mám, a představovat si, že o to zítra přijdu a co by se pak stalo. Třídím si tak svoje pocity.
Proč vás vaše úspěchy netěšily? Měla jste moc velká očekávání?
Každý úspěch alespoň trochu potěší, jen se někdy ukáže, že to až taková výhra nebyla. Často si myslíme, že něco hrozně chceme, ale pak zjistíme, že to není ono. Je to podobné, jako když plánujete dovolenou, dlouho se na ni těšíte, ale na místě pak vidíte, že je třeba hotel nedostavěný a pláž vůbec nevypadá tak, jak jste si ji vysnili. Stejně je to i v práci. Někdy se za něčím bezhlavě honíme, ale potom, co toho dosáhneme, si uvědomíme, že to, co nás opravdu těší, je něco jiného. Souvisí to i se znalostí sebe sama.
Řekla byste, že samu sebe dobře znáte?
Ráda bych řekla, že ano, ale je to proces, stále tam ještě nejsem. Už se ale znám tak dobře, že dokážu odhalit různé triky, které sama na sebe dělám. Neustále se poznávat mi přijde lepší než se zastavit a neposouvat se dál.
Ženy mají často obavu, že nejsou dost dobré, chybí jim určitá drzost prosadit své zájmy. Jak je podporujete a co byste jim poradila?
Drtivě nám chybí sebevědomí, hlavně starší generaci. Ale to se není čemu divit. Možnost být tím, kým chceme, a dělat to, co chceme, nemáme zase tak dlouho, stále si nejsme jisté, na co máme a kam až můžeme. Dělá nám problém si plně uvědomit, že v našich zeměpisných šířkách nemáme žádná legální omezení, jen zvyklostní a vycházíme z tradice. Snažím se nechat ženy si věci osahat a postupně vše objevovat, aby se mohly cítit jistěji v tom, co dělají, a postupovat dále, krok po kroku.
Jak takový proces konkrétně třeba v Creative Docku vypadá?
Snažím se ukazovat všechny možnosti, které jim jako firma nabízíme. Snažím se nepřistupovat k jednotlivým pozicím tak rigidně, jak je často zvykem. Nabízíme lidem možnost si práci zkusit, ve firmě se rozkoukat, a když náhodou objeví jiné uplatnění, tak je v tom rádi podpoříme, aby si každý mohl vybrat a dělat to, co je mu blízké.
Současná generace padesát plus se mnohdy potýká se strachem, že nenajde nové zaměstnání. Jak jsou na tom u vás?
Obecně platí, že lidé si vás profesně někam zařadí a čím jste starší, tím je těžší změnit políčko, kam vás zaškatulkovali. Myslím však, že je opravdu důležité mít ve firmě rovnováhu a různorodost, tedy jak mladé lidi po škole, tak lidi na vrcholu kariéry i ty, kteří toho mají hodně za sebou, protože právě oni mají co předávat. Je to hrozná škoda, že je firmy odmítají, já naopak podporuji, abychom měli i starší kolegy, kteří mají zkušenost nejen pracovní, ale i životní a mají co prodávat, co do byznysu přinést. Starší kolegové mají navíc přirozený respekt a učí mladší kolegy, jak má práce vypadat. Jsem proto pro mixování generací, to je to nejlepší, co se dá.
Jaké byly vaše začátky? Uměla jste se prosadit?
Rozhodně ne. Pamatuji se, že když jsem byla malá holka, moje maminka mi musela domlouvat partnerku do debla na tenise, tak jsem se styděla, že se mnou žádná holka nebude chtít hrát. A když jsem poprvé vyjela do zahraničí s golfem, smáli se mi, že mám krátké kalhoty jako Václav Havel. Pak když jsem nastoupila do práce, byla jsem tak zoufalá, že jsem si chtěla dát na vizitku svůj vysokoškolský titul, aby mě ostatní alespoň zaznamenali, že existuju.
Říkáte o sobě, že jste srdcem rebelka. Jak se takové rebelství v práci i osobním životě projevuje?
V důležitých věcech se zásadně řídím pocity. Poslouchám, co cítím, to mě vede. Takže někdy se ta rozhodnutí můžou zdát nerozumná, ale pro mě dávají smysl. Také mám moc ráda dobrodružství, pouštím se do rizika a do neznáma.
Profesionálně jste hrála golf, vybudovala jste úspěšné firmy, jako provozní ředitelka se staráte o finance a dodávku projektů v Creative Docku. O jakém povolání jste snila v dětství?
Vůbec jsem nevěděla. Do školy jsem chodila, protože jsem musela, dokonce i když jsem končila vysokou školu, tak jsem pořád nevěděla, k čemu bych tak mohla být. Bavil mě sport, byla jsem odjakživa pilná, ráda jsem vyhrávala, kdo by ne, že? Teprve časem jsem zjistila, co mi jde a v čem můžu svou troškou přispět.
Prošla jste si někdy vyhořením?
Vyhoření je děsná věc. Potkalo mě to a potkalo to lidi kolem mě. Z mojí zkušenosti je to spojené s tím, že dokola do něčeho vkládáte usílí a energii, ale k ničemu to nevede, nikdo to nevidí, nikdo to neocení. Nemusí to být nutně jen práce, může jít třeba i o vztah.
Jak přistupujete ke kolegům a zaměstnancům, kteří pod návalem stresu přestávají pracovat s chutí?
Když se to někomu stane, doporučím mu na nějakou dobu změnit prostředí, odpočinout si, načerpat sílu a pak změnit věci v životě, to je ta důležitá část, bez ní to nejde. A je opravdu těžká. Každá změna je na začátku obtížná.
Kromě pracovních úspěchů jste také maminkou. Kde čerpáte sílu vše zvládat?
Mám štěstí, že jsem zdědila hodně energie a také mám už celkem velké děti. Ale pamatuji se, že když byly malé, tak jsem byla schopná usnout kdekoliv a musela jsem si všechno psát, protože jsem si kvůli únavě nic nepamatovala. Bylo to náročné. Chtěla jsem uspět na všech stranách, to mě drželo. Dneska je to lepší. Sílu čerpám ze vztahů od lidí, které mám ráda, se kterými sdílím svůj život, rodina, kamarádi, kolegové v práci, a z mého milovaného sportu.
Jste cílevědomá a aktivní, dokážete nebýt na příjmu a odpočinout si?
Odpočívat se teprve učím. Jsem hodně aktivní a je pro mě těžké rozeznávat, kdy si mám odpočinout, to znamená prostě si lehnout a dívat se na film nebo otevřít detektivku či se opalovat na lehátku, to je mimochodem nejtěžší, mám rekord 45 minut.
Jaký sen byste si ráda splnila?
Cestovat nalehko, vítr ve vlasech, cítit přírodu a souznít. Taková svoboda, nezávislost, neohroženost a ženská síla v čisté podobě. To je sen, který si přeneseně žiju, a každý den je to lepší a lepší. Ty konkrétní cíle, třeba že z dětí budou dobří lidé a já přispěju k tomu, aby se svět zase posunul o kousek dál, jsou toho jen odrazem.
