Jedním z předních dodavatelů kvalitní kůže je Itálie, kde je tato tradiční výroba považována téměř za umění. První dochované zmínky o zpracování kůže pocházejí z osmého století před naším letopočtem, největší rozmach koželužného průmyslu začal ve středověku. Řada českých výrobců tohoto zboží se na italské výrobce dlouho spoléhala.
„Pro kůže si jezdíme do Itálie, proto jsme na vlastní oči viděli, jak dala pandemie a teď i válka poctivým řemeslům v této zemi zabrat,“ vysvětluje Matěj Závorka, který se v rodinné firmě na ručně vyráběné kožené kabelky a galanterii Unidax věnuje výrobě. Podle něj jen ve Florencii zmizelo v posledních letech přes dvě stě koželužen.
„Itálie byla jedním z ohnisek covidu, proto velká část tradičních výrobců bohužel nevydržela. Ve Florencii, která patřila k významným oblastem koželužství, zbylo kolem dvaceti výroben,“ pokračuje Závorka.
Část materiálů na výrobu produktů sice odebírají od českých zpracovatelů kůže, avšak potřebné množství poptávku nepokryje. Pravděpodobnost, že se v Česku objeví noví producenti kůže, je velmi malá.
„V naší republice, pokud se nemýlím, už není žádná škola, kde by se dalo studovat koželužství,“ doplňuje Patrik Ornst, ředitel společnosti Josef Strnad, která se zpracováním kůže začala už před 120 lety. Problémy českých výrobců koženého zboží jsou nejen u dodavatelů, ale i v samotné výrobě.
Kam se ztrácejí vyučení brašnáři?
Nedostatek pracovních sil je podle výrobců komplikací, ne však kritickou. „Na trhu práce kvalifikovaná síla v tomto oboru není,“ komentuje situaci Ornst.
„Namátkově se stane, že se někdo s patřičným vzděláním ozve. My máme to štěstí, že na klíčové pozici pracuje kolega, který má odborné vzdělání v našem oboru, proto si naše pracovníky dokážeme za poměrně krátkou dobu patřičně zaškolit, takže nám případná fluktuace zaměstnanců příliš nevadí,“ upřesňuje Ornst.
S podobnou situací se deníku Metro svěřil i Závorka, v jehož společnosti jsou dveře otevřené všem, kteří by se rádi precizní manuální práci naučili, třeba i pracovním posilám z Ukrajiny.
Pozoruhodné je, že učiliště nedostatek kvalifikovaných řemeslníků potvrdit nemohou. „Zájem o studium oboru výrobce koženého zboží je stabilní, každý rok máme zhruba osm žáků,“ uvádí Iva Syptáková, statutární zástupkyně ředitele Střední školy gastronomie, farmářství a služeb Jeseník. Zda však tito lidé v oboru po ukončení studia zůstávají, není jasné.
„Spousta manuálně zručných lidí po vyučení volí raději technická povolání, jako je zedník, instalatér nebo hodinový manžel. Po těch je největší poptávka,“ přibližuje Závorka a dodává, že za uchování řemesla cítí osobní zodpovědnost. „Jsme takoví jednorožci,“ směje se.
Hrozí podle výrobců úplný zánik tohoto povolání? „V malých koželužnách se stává, že v rodinné tradici již nemá kdo pokračovat. Z toho důvodu pak firmy končí,“ vypráví Ornst. „Obor a povolání jako takové asi nezaniknou, ale můžou vymizet z centrální Evropy a přesunout se do jiných částí světa,“ doplňuje Ornst.
