Jako zahraniční novinář, navíc z nepřátelského státu, bych nyní asi měl v Rusku strach, že mě na ulici někdo napadne a pachatel bude „neznámý“.
Upřímně? Tak to mě nikdy nenapadlo. Spíš mám obavy, že bych mohl být označen za zahraničního agenta – od začátku prosince se tento diskreditační cejch nesouhlasných s ruských režimem týká i cizinců. Obavy z fyzické likvidace jsem měl před osmi lety, když jsem pobýval v Doněcku ovládaném proruskými separatisty. Některé momenty tam byly na hraně. Ale v Rusku se nějakého násilného jednání proti sobě neobávám. Nebo si to alespoň nepřipouštím.
Předpokládám, že vaše komunikace s médii i telefonáty procházejí nějakým „filtrem“.
Když komunikuji s ruskými médii, tak ano. Je to ale spíš dáno tím, s jakými diváky nebo čtenáři prostřednictvím těchto médií hovořím. Ruští konzumenti informací postrádají kritický přístup, propaganda si je obmotala kolem prstu a dává jim jen to, co chtějí slyšet. Většina Rusů věří báchorkám, že na Ukrajině armáda osvobozuje bratrský národ od nacistů, že Rusko nebombarduje civilní cíle, Rusko bojuje s NATO, a vůbec, zvláštní vojenská operace, nikoliv válka, jde podle plánu. Má smysl s takovými lidmi hovořit o masakru v ukrajinské Buči? Bylo by to zbytečné. Spíš s nimi hovořím o faktech, které nemohou zpochybnit. Třeba že Rusko před rokem lhalo, že neplánuje invazi na Ukrajinu. Tehdy se tvrdilo, že ruská armáda podél ukrajinských hranic jen cosi nacvičuje. O tom s nimi mluvím. Nebo že se osm let Rusové o Donbas nezajímali. V českých médiích si, naštěstí, mohu psát a říkat, co chci.
Z vaší knihy mě zřejmě nejvíc utkvěl závěrečný rozhovor s Rusem, který odkrývá současné ruské myšlení. Permanentní pocit ohrožení, kterým Rusko trpí. Je pravděpodobné, že vůbec někdy tato země projde určitou katarzí jako Němci po 2. světové válce?
Rusko, potažmo SSSR, se o to pokoušelo několikrát. S nadsázkou by se dalo říct, že se o to pokusil už Nikita Chruščov, když na XX. sjezdu KSSS odsoudil kult osobnosti Stalina a kriticky se postavil k jeho krutovládě. Přirozeně, šlo o účelnou kritiku. Byla tu perestrojka, na sklonku SSSR se objevila různá demokratická hnutí. Po rozpadu Sovětského svazu měly velkou váhu nevládní organizace jako Memorial, Moskevská helsinská skupina a další. Jenže nikdy nešlo o důsledný a celospolečenský proces. Rusové jako celek si neprošli reflexí minulosti, pouze menší část tamní společnosti. Pro většinu Rusů byl katarzí rozpad Sovětského svazu. Avšak v jiném smyslu. V existenciálním. Dalo by se říct, že prožili něco podobného jako Němci po první světové válce. Bezesporu, Rusové budou muset uzavřít definitivně kapitolu rozpadu SSSR a budou muset reflektovat Putinovu éru. K tomu ale dojde až po skončení současné války. Dřív rozhodně ne. Jen se obávám, aby ta katarze nebyla ještě horší než to, čeho jsme svědky nyní. Katarze Němců, Italů či Japonců po druhé světové válce byla možná díky vítězství západních demokracií a následné okupaci. Nedokážu si představit, že by Západ okupoval současné Rusko. Přesto doufám, že EU, nebo alespoň USA, přemýšlí o plánu, jak Rusům pomoci projít pozitivní katarzí, abychom za třicet let opět nemuseli čelit další vlně ruského revanšismu.
V ruských médiích mě zaujaly nostalgické vzpomínky na brežněvovskou stagnaci. Gorbačov špatně, Jelcin špatně, ale Brežněvova hojnost dobře. Není to trochu jako mužské vzpomínání na vojenskou službu, kdy se vybavují „veselé příhody z natáčení“ a mozek to špatné potlačí?
Je to tak. Ale má to ještě jeden rozměr. Rusové hledí do minulosti, protože je tíží přítomnost a budoucnost. Brežněvova éra, to není jen vodka za 3 ruble a 62 kopějek. Rusové vzpomínají na sociální jistoty a ekonomické subvence od státu. Bylo to pro ně období relativního blahobytu a stability. Tento idealizovaný obraz porovnávají se svým současným životem. A jak se to má teď? Životní úroveň Rusů přinejlepším stagnuje, země trpí obrovskou společenskou nerovností, stát neřeší sociální a ekonomické problémy, korupce, zvůle úřadů, minimální naděje na změnu. Proto se Rusové raději pohrouží do nostalgie.
Proč mají lidé jako Brežněv nebo Stalin stále takovou odezvu?
Je to kvůli tomu, co jsem uvedl. A také v tom je požadavek větší spravedlnosti. Stalin často není považován za tyrana, ale efektivního manažera a spravedlivého vůdce, který trestal každého – padni komu padni. A to mnohým Rusům imponuje. Ano, nám to může připadat jako pokroucené vnímání spravedlnosti. Sotva by někdo v Česku považoval proces s Rudolfem Slánským za příklad nestrannosti komunistické justice. V Rusku však Stalinovu rozhodnost, s jakou se vypořádal s „nepřáteli“, často vnímají pozitivně. Je to do jisté míry reakce na vysokou míru korupce a nespravedlnosti v Rusku.
I přes patnáctiletý pobyt v zemi mě překvapil váš hodně nesmlouvavý postoj k ruské politice, názorům. Spíše bych čekal, že po takové době budete mít i určité pochopení, vlastní vysvětlení ve stylu „kdo tu nežije, ten to nepochopí“.
Já pro Rusy mám do jisté míry pochopení a pochopit se je snažím. Ale vyrůstal jsem v Česku, ve svobodné zemi, byl jsem vychován k úctě k demokratickým hodnotám, proto Rusy a Rusko nemohu omlouvat. To bych šel sám proti sobě.
Přišel jste po ruské agresi proti Ukrajině o nějaké přátele? Že se vaše názory na válku rozešly?
Ne, nepřišel. Ačkoliv neskrývám své sympatie, zajímají mě i názory stoupenců ruské agrese. Myslím si, že by bylo špatně uzavřít se do nějaké bubliny a nevnímat druhou stranu. Přičemž v Rusku to ani nejde. Většina mých ruských známých pasivně, nebo dokonce aktivně, válku proti Ukrajině podporuje. Tak trochu se mi zdá, že si nechceme uvědomit, že až válka skončí, tak Rusko bude dál existovat. Bude to stále náš soused, soused EU a NATO. Nevypaří se. Navzdory agresi a všem zločinům s ním budeme muset komunikovat. Budou to jiné vztahy a jiná komunikace než před rokem 2014, kdy Rusko anexí Krymu zahájilo konflikt proti Ukrajině. Přesto se domnívám, že musíme znát a zkoumat, co si Rusové myslí.
Daří se náhražkám po McDonald’s a dalších řetězcích a značkách udržovat bývalý standard původních provozovatelů?
Ne, to v žádném případě (smích). Prostředí je podobné, názvy odkazují k dřívějším pochutinám, technologie by měla být identická, ale to, co dostanete na tác, se mekáči nepodobá. Anebo do kelímku. Místo Coca-Coly vám načepují Dobryj Kola, a to není moc dobrá náhražka americké limonády, i když by prý měla být. Ale Rusové si zvykají.
Docela jsem se pobavil nad prezentací náběhu výroby obnovené značky moskvičů. Z toho si musejí přece utahovat i sami Rusové?
Na sociálních sítích si z toho Rusové samozřejmě utahují. Trochu to odráží propagandou kašírovanou realitu. Jenže pravda je taková, že Rusové nemají moc na výběr. Západní automobilové značky z ruského trhu odešly, ruský automobilový průmysl nemá potenciál, a tak místní trh obsadily čínské vozy.
Jaký je vůbec současný vztah Rusů k cizincům? Když zjistí, že ten či onen není Rus, ale odjinud?
Nikdy jsem se nesetkal s nějakou agresí jen kvůli tomu, že nejsem Rus nebo že jsem Čech. Jsem český vlastenec, v Rusku nosím čepici s nápisem Czech Republic. Nikdo mi za ni ještě nenabančil (smích). Ta averze vůči cizincům před válkou mizela. Nyní se trochu vrací, ale je namířena spíš vůči Američanům, nebo Polákům a samozřejmě Ukrajincům. Ovšem když jsme byli loni se slovenskými kolegy v centru Moskvy na pivu, tak osazenstvo baru se k nim chovalo velmi přátelsky. Já jsem si tam najednou připadal jako cizák. Ke Slovákům měli mnohem vřelejší vztah. Ale to je spíš taková perlička. Já to mám v Rusku trochu jiné. Protože se občas účastním těch kontroverzních propagandistických talkshow, tak mě Rusové někdy poznávají. A když mě pak osloví, chtějí mi spíš vysvětlit, jak se mýlím ve svých názorech na Rusko. Občas se ale najdou i lidé, kteří mi chtějí vyjádřit podporu. Ale těch je opravdu málo. Takže se většinou bavíme o politice.
Strážce streamu
