Se závratí vzhůru k nebesům aneb Léčba podle Cimrmana

Milovat můžete časem i to, co k smrti nenávidíte. V mém případě výšky. Léta jsem si je užíval jen na obrázcích a také spolu s Luďkem Munzarem v jeho báječném putování po rozhlednách, věžích a vížkách ze severu na jih a od východu na západ. Je to dodnes nepřekonaný dokument o naší vášni stavět vyvýšené stavby, ze kterých lze na tuto zemi hledět s nadhledem.

Míst, odkud lze spatřit alespoň zčásti to, co vidí i ptáci, v zemi stále přibývá. Jak putuji na kole po krajině, nestane se, abych při každém druhém výletu na nějakou, starší i mladší, rozhlednu nenarazil. Dlouho jsem kolem těch staveb kroužil s náležitým odstupem a úctou. Mám totiž z výšek ty nepříjemné pocity, kterým se odborně říká závrať. Dalo by se říci – co je od metru nahoru, je problém.

Rosí se vám čelo? Jste zralí na psychiatra!
Kdysi jsem nastudoval pár odborných statí na téma závrati. Abych zjistil, proč jsem odmítal se školou vlastivědné vycházky na petřínskou rozhlednu. Někteří odborníci mě přesvědčili ve svých statích, že strach z výšek (eventuálně pohled do velkých hloubek) je vlastní každému z nás. Pokud ale někomu už nedělá dobře ani pohled z balkonu ve vyvýšeném přízemí, nedej bože, že se ve vyšších patrech při pohledu z okna potí a orosí se mu čelo, trpí akrofobií a měl by se plně svěřit do péče psychiatra. Možná léčba může vycházet z umělého navozování stresových situací, případně jsou k dispozici antidepresiva.

Géniova terapie Léčbu závratí lze začít od nejnižší rozhledny v českých zemích a postupovat k stále vyšším a vyšším bodům. Podhledna, zahloubená 15 centimetrů do země, se nachází v Nouzově, okrajové části města Semily. Ideální první krůček pro ty, kteří trpí akrofobií. Dvouschůdková „rozhledna“, kterou možná využil Jára Cimrman, se nalézá ve Světlé pod Ještědem. Tady se Cimrman seznámil se spisovatelkou Karolinou Světlou a inspiroval ji, aby sepsala román Kříž u potoka.  Schůdky (celková výška asi 30 centimetrů) jsou v pangejtu u čísla popisného 62 v části Hodky. Na dohled od zdejšího obecního úřadu.

Zábavnější jsou v tomto směru takzvané lifestylové magazíny. Ty kromě psychiatra doporučují praktická každodenní cvičení, která mají vést k odstranění této psychické poruchy. Například přistavit žebřík ke stěně a každý den přidávat stupínky, než se objeví pocit paniky. Kdo nevlastní žebřík, má si vyhlédnout v okolí bydliště strom a na něm trénovat stejně jako na žebříku. Každý den o větev výše. Výborný je recept na domácí trénink: mezi dvě židle položit dřevěnou desku a chodit po ní sem a tam.

Nakonec jsem se rozhodl postavit se k problému čelem. I když často s oroseným od strachu. To když, pevně svíraje zábradlí, stoupám k výšinám, abych si nahoře prožil opojný pocit vítězství. Často je ale cesta dolů ještě větším utrpením než to stoupání.

Rajnišiáda
Mám rád architekta Martina Rajniše. Nikdy jsem se s ním nepotkal, zato pár jeho rozhledem za sebou už mám (celkem tři ze šesti). Rajniš má natolik charakteristický architektonický rukopis, že už zdálky, ještě než si přečtu na úpatí věže povídání o historii stavby, vím, kdo ji navrhoval.

Jenže Rajniše současně rád nemám. Jak si libuje v dřevěných věžích, někdy z nepříliš opracovaných dřev a větví a schodišť sice hojně ukotvených, ale někdy nemírně se houpajících, zažívám na nich pocity námořníka, který šplhá po provazovém žebříku do hlídkového koše. Loď se houpe v rozbouřených vodách, tak to na „rajnišovkách“ vypadá. Vím, že pád nehrozí, ale stejně se nemohu zbavit představ, jak se rozhledna řítí k matičce zemi. Vytáčejí mě lidé, kteří se baví tím, že k mimovolnému houpání stavby přidají to své, chtěné a rozverné.

Nejrozhoupávanější je jedna z jeho nejnovějších, Doubravka v Praze 14. Je „poslepovaná“ z větví a taky trámů, vyztužená dráty a železem. Jako všechny jeho dřevěné stavby je děravá skrz naskrz, když jdete vzhůru, vidíte skrze trámky, pruty a mřížky do všech stran vlevo vpravo, nahoru dolů. Někteří další stavitelé rozhleden si libují v mřížovaných, zcela průhledných podlahách a schodových stupíncích. Hrůza. To Rajniš alespoň dělá schody z prken.

Není nad klasiku
O něco příjemnější je Cimrmanův maják v Příchovicích v Jizerských horách. Tady se ještě architekt Rajniš umravnil, profukující schodiště kolem centrálního sloupu je z valné části pobité prkny, nahoře je normální neděravý ochoz s neděravým zábradlím. Takže i člověk vyklepaný z výšek se odtud může v naprosté cimrmanovské mlze kochat reliéfy s vyznačenými body v dálce – Brusel, Řím, Paříž, Mekka a další světové metropole. Navíc je schodiště vyzdobené krásnými fotografiemi ze života cimrmanovských divadelníků, v základně rozhledny je Cimrmanovo muzeum, takže na nepříjemné pocity z výšek tu člověk nemá ani moc času.

Mám proto rád hlavně rozhledny klasické, kdy člověk stoupá úzkou chodbou, po solidním kamenném nebo dřevěném schodišti, nevidí nad sebe ani pod sebe, nahoře ho čeká bytelné a vysoké zábradlí. Například rozhledna na Velkém Blaníku. Nebo karlovarská Diana, kam dokonce vede výtah. Naši předci věděli, že zhmotněné výhledy z výšky musí vydržet staletí, musí unavenému a krásychtivému poutníkovi dodat pocit bezpečí, že na něj nesmí v létě už při cestě po schodech žhnout slunko a v zimě ho mrazit vrcholový vichr, jinak by si výhled na zemi, kde šumí bory a vody a skví se z jara květ, jaksepatří nevychutnal.