„Po letech překážek došlo ke vzácné shodě s institucemi a v polovině září tu bude kompletně dokončena oprava meteorologického sloupku. Součástí našich projektů jsou totiž především malé poklady pražských ulic. Nejen ty velké a honosné,“ říká pro deník Metro Heyd.
Kolem sloupku chodívám. I kdyby mě napadlo za jeho opravu bojovat, odrazovala by mě pracnost toho procesu. Kolik institucí jste musela oslovit?
Nebylo jich málo. Vše začalo zhruba před třemi lety. Meteorologický sloupek stojí na chodníku u vstupu do vestibulu Masarykova nádraží. Technicky tedy na území magistrátu. Proto jsem se musela obrátit na Technickou správu komunikací, která se pustila do pátrání, kdo je ve sloupku „nastěhovaný“. Ukázalo se, že je to společnost Technologie hlavního města Prahy, která tam má umístěný spínač na řízení nedaleké křižovatky. Museli jsme tedy ještě s následným zapojením radnice Prahy 1 řešit, jak se technicky do sloupku vejdou jak hejblata pro opětovnou funkci měřidel ve sloupku, tak technika Technologií.
To neměla správa komunikací k dispozici informace, kdo v tom sloupku „řádí“?
Trvalo jim to, než na to přišli. Technologie byly totiž v tom sloupku de facto „zasquatovaní“. Domluvit jsme se museli už také proto, že jsme potřebovali, aby šel do sloupu proud. V případě podobného dejvického sloupku, který stojí díky naší snaze od loňska opravený a funkční v Dejvicích, to bylo jednodušší. Nebylo tam toho třeba nacpat tolik.
Ten dejvický sloupek ale prý malinko zlobí. Proč?
Když je vedro, tak nám lidé hlásí, že ukazuje nesprávné hodnoty. Letí to zhruba o dva stupně, což jsme měli očekávat a rovnou to tak nastavit. K nápravě má dojít brzy. Narušil nám to mimo jiné i koronavirus.
Eva Heyd
|
Opravený historický sloup má brzy stát také před budovou Českého hydrometeorologického ústavu v Komořanech.
Byl jste někdy v sochařské zahradě mezi Čiklovou ulicí a železniční tratí pod Nuselským mostem? Tam také jeden najdete. Je ale zevnitř už úplně vykuchaný. Pak jsou ještě nějaké u Vltavy, to ale není ono.
Popište mi trošku vaše začátky v Czech National Trust.
S architektem Zdeňkem Lukešem jsme si před pár lety říkali, že je v hlavním městě celá řada zapomenutých mikropamátek, které buďto úplně vymizely, nebo je lidé míjí bez povšimnutí. Nazvali jsme si je pro sebe malé poklady pražských ulic. Typickým příkladem je kubistický dům Diamant z roku 1912 ve Spálené ulici. Zde stávala barokní socha svatého Jana Nepomuckého s kubistickým obloukem. Nyní se opravuje oblouk, pak dojde na kašnu ve vnitrobloku.
Jak pokračuje snaha vrátit plastiku okřídleného škodováckého šípu od Otto Gutfreunda zpátky na budovu Škodova paláce?
Pomalu. Stále nemám dostatek peněz. Majitelé – německá firma, která má na to speciální podfirmu Škoda palác, s. r. o., nám před dvěma lety byla ochotna dát milion. Pak to vypadalo, že by dali ještě trošku víc. Došlo ale k několika chybám. Kolega sochař vytvořil projekt na původní sochu šípu z katalogu Gutfreundova díla. Když jsme ale s památkáři vystoupali na střechu paláce, zjistili jsme, že by byla příliš malá. Ve skutečnosti měla totiž ta původní na výšku osm metrů, což následně doložil i model.
Z čeho byla socha původně vyrobena?
Šlo o dřevo potažené plechem. Už někdy v sedmdesátých letech byla ta socha vevnitř shnilá, proto ji sundali. To se jí ale stalo osudným. Někdo ji ukradl a plech odvezl do sběrných surovin.
Jakým způsobem byste dostávali repliku na fasádu paláce? A kolik by stála?
Nejspíš vrtulníkem. Nyní je opravdu třeba počítat s mnoha náklady navíc. Chtěli jsme proto vytvořit odlehčenou verzi z hliníku, ale zarazili nám to památkáři. Teď je v plánu varianta z umělé hmoty potažená vrstvičkou bronzu od sochaře Stefana Milkova. Náklady odhadujeme pod čtyři miliony. Dělali jsme dvě aukce na podporu projektu, něco máme, ale není to stále dostatek.
Angažujete se také v případě památek na pražských náměstích.
Hodně teď řešíme návrat kinetické sochy pana sochaře Zdeňka Pešánka na Senovážné náměstí. Jedna z jeho takzvaných světelných soch totiž dříve stála na místě dnešní trafostanice. Jistí architekti si myslí, že by to byl pochopitelně trhák.
A co Jiráskovo náměstí? Tam se blížíme k dokončení, ne?
To jede. Peněz je tu naopak dost, angažuje se v tom spousta subjektů, a možná i právě proto je na stole už asi sedmý návrh, jak by to na tomhle turisty věčně pošlapávaném náměstíčku mohlo nakonec vypadat. Teď to zkejslo tuším buďto u památkářů, nebo na radnici Prahy 2. Budeme totiž muset přesunout sochu Jiráska. Původní požadavek byl, pošoupnout kašnu. To ale nedovolili, protože je umístěna v ose mostu.
Co tam bylo dřív?
Socha Jiráska byla dodána na náměstíčko dodatečně. Neřešilo se to tu nikdy koncepčně. Funkce náměstí se měnila již několikrát. Je to místo, odkud lidé pozorují a fotí si Tančící dům. Byly tu i projekty, které s tím počítaly. Například od architekta Lukeše, který chtěl z náměstíčka udělat něco jako newyorský visutý park High Line. Bylo by to ale prý příliš složité.
Je pravda, že je Czech National Trust vlastně něco jako franšíza?
Podobných organizací je po světě skutečně několik. Velkým vzorem je nám britský National Trust, který existuje víc než sto let a má více než čtyři miliony členů. Ten pečuje o budovy, ale i o krajinu, pobřeží, zkrátka o veškeré kulturní dědictví. Idea je taková, že jako instituce pomáhá vše zachovat pro další generace. Co si ale budeme povídat, ve světě tyhle trusty fungují snáze, než je tomu u nás.
Jak to myslíte?
Stále dokola se nám potvrzuje to, že jsou Češi ochotni pomáhat dobré věci. Problém ale přichází vždy při jednání s institucemi. Ty mají tendenci organizace, které se angažují ve veřejném životě, brát jako jakousi konkurenci. To se vám třeba v Německu nestane. Naopak nemáte problém s financováním, protože jste pro ně cenný partner.
Vždyť je ale přece v dnešní populistické době zvykem, že si politici rádi vykazují cizí úspěchy, ne?
O to překvapivější je, že i tak nám jako jedinému spolku nepřistane příspěvek. Stává se, že domluvy v posledním momentu přestávají platit.
V minulosti jste byla nominována za neúnavnou práci na zámku v Rožmitále pod Třemšínem.
Jde asi o můj nejosobnější a nejdelší boj, který se doufám ukáže jako vítězný. Rožmitálský zámek pomalu přebírá na svá bedra místní komunita. My ale můžeme pouze přiložit ruku k dílu. Je ale stále na majitelích, aby problematickou situaci začali řešit.
