Strážníci z Prahy 1 přijeli na Mánesův most ve chvíli, kdy muž seděl na mostní římse, nohy svěšené k Vltavě, levou rukou se držel hrany mostu a mluvil s operátorem. Díky tomu si nevšiml rychlého příjezdu hlídky, která ho chytla za límec bundy a stáhla dolů. Muž byl posléze převezen záchranáři do nemocnice. S dotyčným hrdinou – operátorem Michalem – si měl deník Metro možnost popovídat.
Jaký je nejčastější dotaz, který vám lidé ohledně vaší práce kladli a kladou?
U městské policie pracuji dlouho, takže moje rodina, blízcí kamarádi i známí už to neberou jako něco výjimečného. Možná se čas od času zeptají na nějaký ten bizár. Jinak se snažím „nenosit“ si práci domů, i když to někdy opravdu nejsou lehké služby. Třeba v případě, jako byl ten, který se odehrál 1. ledna. Je strašně důležité se „naladit“ na toho dotyčného a snažit se upoutat jeho pozornost.
A na co se ptávají volající?
Nejvíce dotazů a požadavků směřuje do oblasti dopravy a potom ke zvířatům. Pokud někde uvízne labuť, máme během půlhodiny ohromný počet volajících, stejně tak když je někde opuštěný zatoulaný pes nebo koťátko. Poslední dobou ale velmi často přijímáme žádosti ohledně pomoci s nemohoucími lidmi, kteří doma upadnou a ani jejich partner jim není schopen pomoci. Těchto žádostí je opravdu mnoho.
V čem lidé, jak se říká, plavou nejvíce? Myslím při komunikaci s operátory.
Většina volajících má problém popsat místo samotné události – lokalizovat, kde se nachází. Velký vliv na to může mít například stres nebo třeba alkohol. Lidé stále nevědí, že jedním z orientačních bodů přitom může být například sloup veřejného osvětlení. Často se také setkáváme s tím, že lidé oznamují nějaký problém stylem: Právě projíždím místem a je tady auto na chodníku. Tím si splní jakousi občanskou povinnost, ale vlastně jim už tolik nezáleží na tom, co bude dál.
Stalo se vám v civilním životě, že jste sám musel zavolat na linku 156?
Jednou jsme při procházce Prahou našli opuštěného vystresovaného psa, tak jsem volal na naše operační středisko, aby na místo poslali buď hlídku, nebo přímo odchytovou službu, jelikož páníčka se nám nepodařilo najít.
Popsal byste nějakou zajímavou zkušenost, či dokonce bizarnost z praxe?
Mezi bizarní volání patří například ta, když má někdo špatnou náladu a svoji frustraci si vybije tím, že zavolá na tísňovou linku. Někdy si vyslechneme tolik nadávek a urážek... Bavit se s člověkem, který je pod vlivem drog nebo alkoholu, je opravdu náročné. Na druhou stranu nikdy nesmíme nic podcenit. Velmi náročná komunikace je také s lidmi duševně nemocnými.
Jak jste se ke své nelehké profesi dostal? Máte svou práci rád?
K městské policii jsem nastoupil v roce 1993 a na práci mě navedla reklama, která tenkrát běžela v kině. Vedle pracovní výzvy byla pro mě tenkrát také velmi zajímavá nabídka možnosti získání bytu. Určitě to není žádný klasický stereotyp, pořád se tady něco děje. Navíc dělám s fajn lidmi. Práce mě pořád baví.
Kolik hodin týdně na lince strávíte?
Tak my operátoři tísňové linky pracujeme na směny, směna má dvanáct hodin a střídáme čtyři dny práce, kdy máme dvě denní a dvě noční služby. Pak máme čtyři dny volna a zase nastupujeme do práce. Vedle přijímání hovorů musíme sledovat městské kamery, když se nám někde něco nepozdává, vysíláme na místo hlídku, aby situaci prověřila. A protože pracuji na centrálním operačním středisku, máme na starosti také komunikaci s obvody, v případě například mimořádných událostí koordinujeme centrálně hlídky v ulicích a podobně. To je asi ten základ.
Chtěl byste něco čtenářům deníku Metro vzkázat?
Že jsme taky jenom lidi. Svoji práci bereme mimo jiné jako službu veřejnosti, ale taky nevíme všechno. Nejsme informační kancelář.
Strážce streamu
