Kdysi jsem udělal pokus. Chtěl jsem si potvrdit, nakolik se lidé chovají podle předem dané situace. Stoupl jsem si na odhozený kýbl u zdi Olšanských hřbitovů a díval se na náhrobky. Bylo to na dělicí, Želivského, ulici směrem od metra k Žižkovu. Moc lidí tudy nechodí, ale když jste trpěliví, hlavně návštěvnici hřbitovů kolem vás projdou.
Moje teorie, že část kolemjdoucích překoná ostych a bude též zvědavá, cože se to za zdí děje, vyšla. Nesmělejší chodci prošli kolem mě lhostejně, ale po deseti dvaceti metrech se snažili také přehlédnout zeď. Co kdyby jim něco uteklo. Pokud šla rodina s dětmi, děti, duše čisté, se zcela nahlas ptali rodičů, na co tam ten pán kouká. Odpovědí jim bývalo „nevíme“, nebo „nemluv tak nahlas“. Dobrodružnější rodiče děti zvedli nad hlavu, a když jim drobotina nenahlásila nic mimořádného, šli dál.
Řekl bych, že tak každý čtvrtý pátý kolemjdoucí svou zvědavost neudržel na uzdě. Bylo to jako kdysi ve frontách, které se v reálném prostředí nedostatku mnoha druhů zboží projevovalo tím, že lidé si nejdřív stoupli do dlouhé fronty a pak se teprve vyptávali, co dovezli…
Tři prázdné kontejnery a jeden přeplňovaný. Logické vyústěný situace, která nastala náhodou, ale vedla k mechanickému podkládání smetí do nádoby, která se svou „otevřeností“ nabízela.
Nedávno jsem si tyhle situace připomněl, když v naší ulici zkolaboval poklop na směšný kontejner. Visel na jediném kloubu a byl stále otevřený. Bylo zajímavé pozorovat, že se plnil velice rychle. Lidé do něho házeli pytle, i když už byl plný vrchovatě. Ale stále přidávali další a další. Když už na vrcholku nedržely, pokládali své odpadkové igeliťáky kolem kontejneru. Co na tom, že zbylé tři černé kontejnery byly v podstatě prázdné. Lidská mysl funguje instinktivně, až stádově. Děláme to, co ostatní a když je máme udělat něco navíc, zapojit mozek a namáhat se, zvolíme podvědomě nejsnadnější variantu. I když často tu nejblbější…. Prostě, přesvědčit se, zda není o metr dál kontejner prázdný, je i pro hlavy studované a ověnčené diplomy nepřekonatelná bariéra.
Pokud to dnes nebylo úplně o Praze, tak se omlouvám.
