Recenze: Místa honí příliš zajíců naráz a trochu kloužou po povrchu

Zápletka Míst krystalizuje pozvolna. V první polovině filmu sledujeme dva kamarády, jak se bezcílně poflakují a pronáší rádoby drsné poznámky, kterými si drží odstup od okolí, jímž opovrhují. Tváří se, že jsou nad věcí, tedy hlavně jeden z nich – Marek (Jan Cina), který si o facku doslova koleduje, zatímco Adam (Vladimír Polívka), hlavní postava filmu, je spíš hloubavý introvert a ne zrovna odvážný člověk. „Pochlapí“ ho až tragická událost, která se odehraje ke konci filmu. Nicméně ještě před ní naruší stereotyp jejich dní záhadná dívka Anna, kterou zuřivě střeží její otec, místní bezskrupulózní podnikatel.

Tvůrcům bohužel nestačilo drama o dospívání

Zní to slibně, leč Místa jako celek nefungují. Proč? Ani by snad tolik nevadilo, že rovnice dva kamarádi, tajemná dívka a její démonický „ochranitel“ rovná se šlamastyka není bůhvíjak originální. Tvůrcům nestačilo drama o dospívání, do scénáře se musela vejít ještě kondenzovaná 90. léta, jež prezentují trochu křečovité atributy třeba v podobě servírek nahoře bez. Mělo dojít i na reflexi minulosti v podobě poválečného odsunu Němců. Ta se však nakonec díky své neurčitosti stává jen záminkou, jak „prostý“ příběh dospívání povýšit na komplexnější výpověď.

Podobně vyprázdněně působí i v poslední dekádě nadužívané spojování Sudet se společenskou vyděděností. Bohužel ani Místa se nevyhnula jejich estetizování podle opakující se šablony: romanticky krásná krajina, která je znásilňována komíny a bloky paneláků, ve kterých žijí sociálně rozložené rodiny. Výsledkem je jen klouzání po povrchu.

Postavy nemluví, jen odříkávají repliky

Místa Hodnocení: 2,5/5 Premiéra: 18. září Režie: Radim Špaček Scénář: Ondřej Štindl Kamera: Jaromír Kačer Hudba: David Boulter, Václav Havelka Hrají: Vladimír Polívka, Johana Matoušková, Jan Cina, Robert Nebřenský a další.

Závažnějším problémem u filmu tematizujícího dospívání je však to, že postavy skutečně nemluví, ale „jen“ odříkávají stylizované repliky. Ty nefungují také proto, že Špačkova režie je v kontrastu s nimi až příliš civilní. Výsledkem je nepatřičnost, důsledkem skutečnost, že postavám nevěříte. Potemnělou atmosféru bezcílnosti a nudy se tvůrcům podařilo navodit celkem přesvědčivě, o to víc ale působí nesourodě (a vyumělkovaně) závěrečné dějové kotrmelce, které i kvůli již zmíněným výhradám nelze brát příliš vážně.

Mrzí to i proto, že se jedná o novinku režisérsko-scenáristického dua Špaček–Štindl, které stojí sice ne za zcela dokonalým, přesto strhujícím thrillerem Pouta z roku 2009. I tentokrát se přes všechny výhrady jedná v tuzemských poměrech o sympatický pokus o žánrový film s přesahem, ale tvůrci si zkrátka ukrojili příliš velký krajíc.