Pod zvětšovacím sklem jsou v divadelní hře představeni živočichové, jejichž běžného fungování bychom si sotva všimli – hmyz, zde však nabývají lidských rysů – žárlí, nenávidí a zabíjejí se. "Stůl přírody je prostřen pro všechny," pokud použijeme slova Parazita, jedné z postav části nazvané Kořistníci. Inscenace nadějného Daniela Špinara, od nové sezony kmenového režiséra Národního divadla, by se dala charakterizovat právě přesmyčkou citované repliky: "Stůl divadla je prostřen pro všechny."
Dobrý se mezi ostatními brouky neztratil
Ze života hmyzu
|
Režisér, který nebývá zrovna pietní k předlohám, se tentokrát zdržel zásadnějších úprav, neexperimentuje, není ani výtvarně a hudebně expanzivní. Drží se Čapky vymezeného žánru a v drobnostech posiluje vyznění směrem k současnosti. Dokonalým materiálem mu k tomu byla závěrečná část Mravenci, v níž se odráží korporátní filozofie a mentalita teambuildingových akcí. S vtipem pojímá dva hlemýždě, kteří všechny události sledují z bezpečí svých domovů (dvě boční lóže nad jevištěm, přestavěné na detailně zařízené pokojíky včetně televize, visícího prádla a satelitu), v domácích županech a pantoflích popíjejí pivo, aby na sebe na závěr zavolali. "To byla legrace viď, jenom když my jsme živi."
Hercům jednoznačně vévodí čerstvá posila souboru Karel Dobrý, jeho na oko éterická motýlice srší ženskou ladností a elegancí, a to i ve scénách, kdy šňupě kokain. Trefně byl zvolen i představitel rodící se a na konci umírající jepice, Michal Kern. Jeho dětsky bezprostřední radost z nového života kontrastuje s okolním násilím a smrtí.
Důstojný závěr sezony
Moderními uměřenými kostýmy, nenásilnou scénografií glosující téma hry a především rezervovanou režií je inscenace Ze života hmyzu otevřena širokému publiku. Jako poslední titul uvedený v této sezoně v Národním divadle decentně uzavírá škálu diskutovaných zdařilých i méně zdařilých kusů.
Strážce streamu
