Není lepší dítě vést ke hraní už od dětství?
Technické základy hraní je potřeba položit v klasické hudbě. Tady skutečně platí, čím dřív, tím líp. Dobrá základní umělecká škola to může splnit, záleží na konkrétním učiteli. V naprosté většině případů ale vidím, že nejlépe si vedou ti, kteří nebyli ke hře na nástroj nuceni silou. Člověk si prostě musí hudbu a nástroj zamilovat sám, pak už jde všechno samo a dřina a hodiny cvičení se stanou samozřejmostí, ne povinností.
A jak to bylo u vás, nastala někdy doba, že jste na klavír kašlal?
Jako dítěti se mi cvičit nechtělo a až do puberty jsem tomu moc nedal. Neměl jsem potřebu se nějak vyvíjet. Šlo mi to snadno a spokojil jsem se s tím, co mám a radši běhal venku s kamarády. Myslím si, že to tak bylo správně. Hraní a hudba musí vycházet ze života a ty životní zkušenosti je třeba nabrat právě mimo nástroj.
Dnes jste nejlepší u nás. Získal jste titul Pianista roku. Co všechno jste musel zvládnout?
Není automatickou výhrou, pokud jste kovaný klasický pianista, ale není ani výhrou být jazzový pianista. Člověk se musí vypořádat s mnoha žánry a způsoby hraní. Pro mě bylo nejtěžší se psychicky uvolnit. Fakt, že se jedná o soutěž mě až tak do čtvrtého kola celkem paralizoval. Byl to pro mě dosud nepoznaný a nepochopitelný tlak, jaký na mě soutěž vyvíjela. Možná šlo o to, že se jednotlivé skladby losují a máte vždy čtyři minuty na to, abyste se naplno vyjádřili.
Nejsem na něco takového zvyklý a také sólovému pianu jsem se věnoval jen okrajově. Také jsem perfekcionista, takže když se mi něco nevydaří, hodně se tím užírám. Nicméně ve finále se to zlomilo a konečně jsem byl schopen zahrát tak, jak jsem chtěl a užít si to.
Proč jste se do soutěže přihlásil?
Ze zkušenosti vím, že s výhrou nějaké ceny nebo získáním titulu se život sám v podstatě nemění. Ale určitě jsem chtěl získat spoustu cenných zkušeností, o které jsem teď bohatší a kdo ví, třeba se díky této soutěži objeví nabídky, které by se dříve neobjevily.
Strážce streamu
