Temná zákoutí
Pamětníci z řad čtenářů Metra si možná vzpomenou, že v sadu Cibulka v Košířích bývala dříve uměle vybudovaná jeskyně, do které se děti bály vstoupit. Když totiž šláply na pružinu, povstal ze země umělý poustevník a pohyboval rukama. Byl to děsivý pohled. Legendární postavičky z pražských ulic ale nebyly umělé a dokázaly nejedno dítko pěkně potrápit.
Zvláštní máma z Národní
„Vstříc mi kráčí nábřežím, prochází se, neběží, tlačí kočár proutěný, zvláštní máma. Žádný výsměch nehne s ní, směšný klobouk noblesní, nad kočárkem s panenkou, zvláštní máma. V tvářích s lehkou zahálkou, Prahou tehdy před válkou, šli s dcerou jak s panenkou, zvláštní máma. Snad ví třída národní, co je s ní a co je s ním, s otcem dcerou malinkou, prázdná máma. Říkají jí bláznivá, v povijánu vozívá, panenku, co pláče jen, slůvko máma,“ zpívá Lešek Semelka v písni Zvláštní máma. Inspirací mu byla pražská postavička, která strašila děti i dospělé. Po nábřeží a Národní třídě tlačila ještě počátkem devadesátých let dětský kočárek s bakelitovou panenkou s vymodelovanými vlásky. Panenka měla vypíchnuté oči a díry místo očí obtažené černou barvou.
Krychloun jezdil z Dejvické
Znáte pana Kostičku z Dejvic? Jakou práci si musel každé ráno dát, aby ze svých vlasů za pomoci gelu, trpělivosti a hřebenu vyčesal geometricky přesnou krychli. „My jsme mu říkali Krychloun. Potkával jsem ho v metru na trase z Dejvické, někdy i jinde, když jsem jezdil z fakulty. Byl fakt proslavený tím, že nosil na hlavě účes udělaný do tvaru krychle. Rok tak pětaosmdesát, plus minus,“ napsal v letité diskusi webu Neviditelný Pes čtenář s přezdívkou Shotter. Krychloun jezdíval každou neděli večer vlakem do Pardubic. Co ho přitahovalo na trase metra A a kde vlastně bydlel a čím se živil, dosud nikdo neví. Zjistil jsem ale, že v Pardubicích mu říkali Krychlič. Podzemní dráha vůbec přitahuje legendární postavičky. Na trase metra B prý zase jezdíval hoch, který neustále líbal dveře vagónu. A když vystupoval, tak se s odjíždějící soupravou srdceryvně loučil. Třeba se z něho stal revizor.
A tu o Kulhavci znáte?
Další z historek jsme sebrali v hospodě. „Když jsme ještě bydleli na Starém Městě, vyskytoval se tam, zejména ve večerních hodinách, jakýsi velmi pochmurný kulhavec. Zvláštní bylo, že se potloukal většinou v pasážích mezi Michalskou, Melantrichovou a Jilskou ulicí. Můj pes v životě na člověka nezaštěkal, ale tohoto pána nesnášel. A začínal pouštět hrůzu a ječet, ještě než se objevil. Vždycky jen tak něco bokem sykal a nořil se hlouběji do stínů. Být bázlivější, asi bych tudy nechodila.“ Kulhavec je zřejmě příbuzný jedné staré paní, která v sedmdesátých letech žila v Laubově ulici na Vinohradech. Pravidelně každý večer prý vyběhla na ulici a volala: „Šacínku, dómu, dómu, dómu!“ Volala na syna, který zahynul při náletu.
