V rozhovoru pro Metro se mimo jiné svěřila, kde všude dostává nové nápady.
V posledních týdnech lákáte fanoušky na první koncert s kapelou. Ten se odehraje 27. dubna v Malostranské besedě. Kde byl zlom, kdy jste zjistila, že budete chtít hrát s někým dalším?
V nových písních, které cítím víc kapelně. Vyplynulo to ale trochu samo, setkala jsem se s lidmi, kteří jsou výborní muzikanti a chtěli do toho se mnou jít. Nejdřív to byli jen kamarádi a pak jsme se dohodli, že bychom to zkusili. Také mám ráda, když je na koncertech energie a když z něj fanoušci odcházejí s pocitem, že jsou nabití na několik dní. Myslím, že s kapelou se energie dělá lépe. Další aspekt je, že jsem vyrůstala na rocku a s dalšími muzikanty se snáz tvoří rockovější písně.
Takže od kapely čekáte hlavně tu energii? Nebo je i fajn, že si cestou na koncert můžete s někým dalším popovídat?
Asi nemám očekávání. Chci si zachovat i set s looperem, to je určitě moje nedílná součást a chtěla bych v tom pokračovat. Také to neznamená, že už budu hrát napořád s kapelou. Určitě to budu střídat. Zatím tedy s kapelou zkoušíme a je to zábava. Říkala jsem si, co budu na pódiu dělat, když jsem byla zvyklá si vše obstarávat sama. Se spoluhráči to má ale úplně jiné kouzlo.
Chtěl jsem se zeptat, jak se taková skupina skládá, ale říkala jste, že přišla spíš za vámi...
Věděla jsem, že jednou si budu chtít zahrát s kapelou, ale nevěděla jsem kdy. Pak jsem se seznámila s Mirkem Malíkem, což je technik Jelenů, ale i geniální kytarista. Je to jeden z nejtalentovanějších muzikantů, kterého jsem potkala, a kluk v mém věku. Sedli jsme si jako přátelé a pak jsem si dělala legraci, že kdybych jednou měla kapelu, že bych ho tam chtěla, a teď spolu zkoušíme.
Cítíte se na roli lídryně?
To mě asi hodně naučil už sport. Když jsem hrávala volejbal, byly doby, kdy jsem byla kapitánka týmu. Myslím, že je to podobné, ale sama na sebe jsem zvědavá. Je to také o lidech, kterými se obklopíte.
Vždy jste na koncertech říkala: Kdybych měla kapelu... Tak teď se to opravdu děje. Budete si s tou větou ještě nějak hrát?
Možná ano. Je pravda, že mi fanoušci dělali trička s tímto nápisem. Nedávno mi kamarádi k narozeninám připravili triko s nápisem: Kdybych měla kapelu, tak by vypadala asi nějak takhle. Z druhé strany byly jejich obličeje. Už je to se mnou nějak srostlé. Ale protože si pořád nechám looper, tak to určitě budu používat.
Zkoušíte také nové písně. Co tedy můžou lidé od uvedeného koncertu čekat?
Hlavně představíme písničky z nové desky, která by měla vyjít ještě před létem. Dělali jsme ji hlavně já s Martinem Ledvinou, s tím, že bicí a některé kytary jsme pak už nahrávali i společně s kapelou. Chtěla jsem, aby se na desce také podílela. Lidé se na koncertě můžou těšit i na písničky, které znají hrané jen s looperem, ztvárněné nově s kapelou. Ale zazní i úplně nové písně z chystaného alba.
Takže deska se poskládala poměrně rychle...
Ano. Vlastně všechny písně vznikly v podstatě během jednoho roku, většinu věcí jsem napsala loni v létě. Nejstarší je Chybíš, kterou jsem složila ještě předtím, než vyšla moje první deska. Ta píseň je o mojí babičce, která umřela na covid. Hodně času jsem v létě trávila ve studiu a i teď v zimě během zkouškového období ve škole, kdy jsme celé album finálně nahrávali. Na první desce to byl výběr za nějakých šest let. Pak jsem najednou opět cítila tvůrčí svobodu a přetlak.
Pokračujete i na novince spíše v niternějších tématech?
Snažím se a zároveň jsem se přestala tolik koukat na okolí. Začala jsem víc vnímat samu sebe. Měla už jsem dost různého srovnávání, stejně je to blbost. Člověku to jen snižuje sebevědomí. Právě před létem, poté, co jsem vydala první desku, jsem zjistila, že je to jedna z mých slabin, pořád jsem se zpochybňovala. Až jsem si řekla, že je to jedno, a přestala jsem na to brát ohled. Dělala jsem to, co cítím, a najednou jsem přes léto napsala celou desku. A myslím, že je dost rozmanitá. Jsou tam veselé písně, ale i hluboké temné věci.
Za album Půlnoc jste byla v užších nominacích na některé hudební ceny v kategorii Objev roku. Není to paradoxní po několika letech, co hrajete, že vás až nyní někdo objevuje?
Já na soutěže v hudbě zase tolik nejsem, ale nemůžu říct, že by mi to nebylo příjemné. Je to taková pochvala od lidí, kteří se v hudbě pohybují. Je to poplácání po zádech, že to dělám dobře. A je fajn, že jsem si i tohle uvědomila poté, co jsem o sobě přestala tak hrozně moc pochybovat.
Zmínila jste školu. Studujete hudební výchovu na pedagogické fakultě na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Berete to jako zadní vrátka, že byste aspoň takhle zůstala u hudby?
Nevím. Mám spíš takový sen vrátit se jednou jako učitelka na gymnázium Špitálská, kde jsem studovala a byla to pro mě krásná léta. Je tam hrozně domácí atmosféra. Zkrátka bych si přála se vrátit mezi profesory, kteří chodí mimochodem i na moje koncerty. A také se poprvé učím hudbu, vždy jsem totiž byla samouk. Na kytaru jsem se učila u Martina Rouse, který na tom není zrakově nejlépe a vše mě učil zpaměti podle sluchu. Teď se učím všechnu teorii a do hloubky. Plus třeba i zpívat či hrát na klavír podle not.
Pořád si píšete texty na lavici, jako na gymnáziu?
Teď už do mobilu pod lavicí. Přednáškové místnosti se pořád střídají, takže bych o to třeba přišla. Ale člověk nikdy neví, kdy ho chytne nějaký nápad. Kolikrát řekne profesor něco třeba na psychologii a já si uvědomím, že je to dobré, a zapíšu si to. Člověk je pořád otevřený inspiraci. Poslední dobou mě hodně napadají věci, když řídím, což je trochu nevýhoda, protože si to nemám hned jak zapsat. Celou cestu si jedu dokola jeden grif a pak si to někde na benzince nahraju. Anebo mám dost nápadů ve vlaku, když jedu do školy. A někdy taky třeba i ve sprše.
