Jak je na tom psychika lidí po roce různých omezení?
Svět se nám změnil před očima nevídanou rychlostí. S pandemií se ti, kdo v tom shonu měli málo času na všechno a na všechny, museli zničehonic zastavit a teď stojí a stojí a stojí. A jiní, kdo se z vlastního rozhodnutí nikam nehnali, nemohou čerpat podporu z mezilidských vztahů, které třeba kultivovali. Někteří trpí už jenom tím, že jim zavřeli kavárnu, kde sedávali a snili. Lidem zmizely ze života pevné body, které činily jejich svět do jisté míry uspořádaným, předvídatelným nebo prostě jen příjemným. Po roce v pandemii zkrátka počítáme ztráty, ať už své vlastní, nebo ztráty ostatních, o kterých třeba jen slyšíme.
Propadají lidi chmurným myšlenkám?
Taková dramatická proměna vnější reality nemůže zůstat bez odezvy ve světě vnitřním. Jaká ta odezva bude, třeba i globálně, to se teprve v plné síle ukáže. Zatím víme, že psychická zátěž v souvislosti s pandemií existuje, je mimořádná a prokazatelně způsobuje nárůst výskytu psychických poruch. V Česku se už skoro každý třetí dospělý potýká kvůli pandemii s duševním onemocněním, jak uvádí čerstvá studie Národního ústavu duševního zdraví.
Jak na lidi působí stísněný prostor, který teď nesmí kvůli lockdownu opustit?
Naše vztahy jsou teď jednoznačně pod zátěží: lidé často nemají kam utéci jedni před druhými ani sami před sebou. Pandemie představuje mimořádný tlak na naši adaptaci, vnější realita se zužuje a zplošťuje a my jsme o to více vystaveni té vnitřní, tedy realitě svých vztahů a vlastního nitra. A tu je někdy velmi těžké snášet.
Jak se drží ti, kteří jsou stále dobře naladěni?
Pandemie je krutá k nemocným lidem, k některým profesním či věkovým skupinám. Nejvíce trpí ženy, méně kvalifikovaní zaměstnanci určitých profesí, senioři, nebo naopak mladí lidé. Takže být opravdu stále dobře naladěn může ten, kdo žije v popření nebo se o ostatní vůbec nezajímá. Přesto lze z výše uvedeného výzkumu dovodit, že více než dvě třetiny lidí zažívají duševní pohodu i v těchto podmínkách anebo alespoň nedali výzkumníkům zprávu o opaku.
Myslím na lidi bez práce, jak tuto dobu snášejí oni?
Lidé bez práce nebo ti, kteří si museli výrazně snížit úvazek, mohou čelit strachu z budoucnosti, pocitům ztráty orientace a smyslu, cítit se znehodnoceni v očích svých i okolí. To všechno je obrovská psychická zátěž a my z dat i ze zkušeností víme, že v tom je pandemie dost vybíravá třeba tím, že více zasahuje ženy. Ty bývají v rodinách více zatíženy pečovatelskou rolí a zároveň jsou mnohem zranitelnější na trhu práce, přičemž není mnoho rodin, které mohou jejich příjem dlouhodobě postrádat. Část žen tak v tuto chvíli trpí naprostým přetížením.
Jak to mohou zvládat zadlužení lidé, kteří nemohou plnit své závazky?
To se také bohužel často týká žen, hlavně samoživitelek. Trpí i lidé pracující v turismu, ve službách, gastronomii a podobně. Doufám, že celý ten pandemický šok nakopne do budoucna náš stát při tvorbě chytrých a zodpovědných politik zaměstnanosti, vzdělávání, bydlení nebo dluhů. Těmito tématy se dlouhodobě zabývá Agentura pro sociální začleňování, pro kterou na snížený úvazek pracuji. Teď jsem mimochodem zvědavá na šestidílný seriál novinářky Apoleny Rychlíkové Život během pandemie, který přinese Český rozhlas Plus. Je to dvacet příběhů lidí ovlivněných pandemií a zabalených do širšího kontextu.
Jak tyto změny zasáhly školáky a studenty?
Někteří mladí lidé, možná hlavně ti s dynamickou a extrovertní náturou, mohou izolaci při distanční výuce prožívat jako stagnaci a ztrátu životního tempa, motivace či nasměrování. To je jedna věc. Další otázkou je, co dělá pandemie s jejich separací od rodičů, která je důležitým individuačním úkolem. Představte si vysokoškoláka nebo pracujícího mladého člověka, který přišel o ubytování na koleji nebo o práci a musel se vrátit k rodičům, od nichž se má přirozeně odpoutávat. Možná se po lockdownu dočkáme masivních separačních tendencí u těch, kdo nuceně zůstali spolu, anaopak sbližovacích tendencí u těch, koho okolnosti rozdělily.
Kde hledat pomoc, kdy se obrátit na psychology?
Moc se mi líbí webový rozcestník Národního ústavu duševního zdraví a dalších organizací: www.opatrujse.cz. Tam se lidé mohou sami otestovat třeba na příznaky úzkostného či depresivního prožívání a pak se zorientovat v tom, kdy vyhledat pomoc a jak ji najít.
S čím teď do vaší psychoterapeutické praxe přicházejí lidé nejvíce?
Klienti téměř vždy přijdou s nějakým symptomem, který je přinutí vyhledat pomoc. Časté bývají panické ataky, ochromující depresivní propady, zármutek, nebo naopak výbušný hněv, které naleptávají zdánlivě fungující vztahy. Přistupuje-li terapeut ke klientovi s autentickou, empatickou zvídavostí, může po nějakém čase takový symptom číst jako zprávu o způsobech prožívání daného člověka. A v této zprávě je zároveň ukrytý i návod k vyléčení.
Jak by se tedy dalo rozumět takovému panickému záchvatu nebo depresi?
Já se vzdělávám v terapii inspirované C. G. Jungem, podle které je symptom pokusem organismu o samoléčbu tam, kde se dlouhodobě uchytila nějaká jednostrannost na úkol úplnosti, o kterou by měl člověk v životě usilovat. Takový symptom se pak postaví do cesty našemu vědomému já, zruší všechny jeho bohulibé záměry a drze říká: „Musíš se změnit, abys mohl projít.“ No a za symptomem se hlouběji v lidské duši ukrývá jeho „úplnější příbuzný“ – symbol. Ten nás léčí tím, že nám dává zakusit úplnost, čímž nám ukazuje žádoucí směr naší vlastní změny.
To by znamenalo, že symptom každého člověka znamená něco jiného v kontextu jeho života? Třeba takový záchvat?
Přesně tak. V tom vidím největší sílu terapie inspirované Jungem. My se neptáme, proč se člověku něco děje, ale k čemu se mu to děje. To je rozdíl. Otázka, proč hledá příčinnou souvislost a je zaměřená do minulosti, otázka, k čemu hledá souvislost finální, protože je zaměřená do budoucnosti: ten a ten symptom se nám děje k tomu, abychom, a tady nechť si každý doplní svou vlastní odpověď. Proto je vlastně škoda symptom s jeho jedinečným individuálním významem zamést jen tak pod koberec. K lidské existenci bytostně patří radost i utrpení, strach i naděje, krása i bolest, izolace i radost ze společenství. Možná není tak důležité být dokonalý, ale úplný. Prožívat v celé šíři svých lidských možností.
Jaký by pak byl jungovský pohled na pandemii?
Dívám se na lidský svět a jeho pandemii a snažím se neuhýbat pohledem. Pandemie se pak jeví jako symptom, který vyprodukovala nemocná duše světa, která propadla jednostrannosti, tedy zrigidněla. Jaký symbol se za ním ukrývá a kterým směrem poukazuje k vyléčení? Odpověď nemám, ale považuji to za inspirativní otázku. Nechci, aby byl svět po pandemii stejný jako předtím. Regresivní touha setrvávat při tom, co jsme jednou poznali jako zdroj bezpečí, je ve skutečnosti pro zdravý vývoj nebezpečná. Jistě se můžeme vrátit k tomu, co jsme znali, ale úkolem odvážného života je budovat nové, nikoli vracet se ke starému.
Strážce streamu
