„Loni v říjnu mi zavolal kamarád, že přijel do venkovního ateliéru a vidí, že jsou vyvrácené dveře na původně zajištěné unimo buňce. V tu chvíli mě polilo horko,“ vypráví pro deník Metro. „Přišel jsem o kompresory, pneumatické nářadí, rozbušky, dláta, ale třeba i knihy anatomie. V nenávratnu je také historické nářadí – dědictví po dědečkovi kameníkovi,“ říká Chmelař.
Jak vás to omezilo v práci?
V tu chvíli se zastavil svět a já nevěděl, zda dílo, které osobně považuji za své životní, vůbec dokončím. Monumentální kamenné sousoší o váze asi 22 tun a výšce pěti metrů bylo smluvně vázáno termínem dodání. Kvůli krádeži se neplánovaně práce na díle zastavily a mně tak hrozila pokuta z prodlevy jeho dodání. Přátelé a kolegové z branže mi obratem půjčili základní vybavení. A následně pro mě založili sbírku na Doniu s názvem Solidaritou proti krádeži aneb vraťme sochám život, která stále běží. Vybrané prostředky mi pomohou se znovu postavit na nohy, přispěvatelé si za to mohou vybrat z řady odměn, třeba magnetku s mým poděkováním, autorské náušnice nebo sochařské kurzy pro děti i dospělé. Přispěvatelům jsem nesmírně vděčný. Dokončení pomníku jsem totiž musel dotovat – pojišťovna vyčíslila škody na ukradeném nářadí na více než půl milionu korun.
Podařilo se chytit pachatele?
Případ po pěti měsících pátrání policie uzavřela bez označení viníka. Co pachatele k činu vedlo, si netroufám odhadovat. Snad se alespoň nářadí nachází v jiném ateliéru a dále někomu slouží.
Vzpomněl jste dědečka – předává se u vás sochařská profese z generace na generaci?
V rodině jsem první, kdo se sochařině věnuje. Jsem rád, že nestojím ve stínu svých předchůdců, ale zanechávám v řemeslu vlastní, originální stopu. U nás si řemeslo dříve předávali kameníci, kteří ale mají k soše blízko. Zajímavé je, že i táta krásně maloval. Jeho obraz mě denně provázel na obědech ve školní jídelně, kterou jsem v dětství navštěvoval stejně jako on. Dílo mi tak utkvělo v paměti, že jsem se pro něj do jídelny vrátil – našel jsem ho uložený ve skladu a po třiceti letech zrestauroval.
Dokázal jste zmíněnou zakázku dokončit?
Pětimetrový pískovcový pomník obětem první a druhé světové války pro město Orlová se mi s vypětím všech sil podařilo v daném termínu městu předat. Připomíná sedmidenní válku padlých za Těšínsko. Nyní se připravuji na žulový objekt s rostlinným motivem, vodním prvkem a terasou do pražské soukromé zahrady. Abych vůbec mohl začít, chybí mi stále to nejdůležitější – ukradené nářadí.
S jakým materiálem pracujete nejraději? Osobně nejraději pracuji s kovem, ale nejvíce si odpočinu u kamene. Kde je možné vaši tvorbu vidět?
Po celé republice – ať už v Červeném Kostelci, Praze, či na Moravě nebo i za našimi hranicemi, jako je Paříž či New York. Kromě mých veřejných soch dělají majitelům radost třeba mé drobné plastiky či posmrtné schránky.
Myslíte pohřební urny?
Na základě osobní zkušenosti mě napadlo, že se chci pokusit vyplnit prázdnotu v sakrálním prostoru. Proto jsem se pustil do zpracování konceptu tvorby moderních uren. Šlo mi primárně o zachycení pocitů, které spojují celý náš život.
Jak se dají do kamene, kovu či jiného materiálu přenést pocity?
Stačí, když posloucháte své ruce a necháte se vést okolnostmi, které ovlivňují tvar, velikost i strukturu díla. Někdy je dobré neřídit se konkrétní představou. Já nejčastěji čerpám inspiraci v lese, kostele nebo na hřbitově. V roce 2008 jsem vytvořil bustu harlekýna. Jeho oči ale nezakrývá škraboška jako obvykle. Divák naopak může vidět emoce vepsané do jeho tváře – trochu smutku, trochu melancholie, empatie. Zažil jsem, že se na výstavě na bustu neznámý návštěvník díval tak dlouho, až se rozplakal a beze slova odešel. Těší mě, když mohu své emoce propsat do soch, které pak samy k publiku dále promlouvají.
Strážce streamu
