Na co se můžou těšit návštěvníci, když přijdou na výstavu Já chci být člověk?
Na pohled Arnošta Lustiga na svět a na lidi, který třeba ještě neznají. Tento pohled a Arnoštovo humanistické myšlení jsou prezentované jako jeden příběh, jedno libreto o lidství ve třech kapitolách s vizí laskavějšího a spravedlivějšího světa pro všechny, kde by „láska a chleba byly zdarma“. Jeho vnímání je stejně platné nyní, jako po druhé světové válce, jež ho formovala. Bytostně pochopil, že „Problémem civilizace je, že narůstá pomalu, milimetr po milimetru, a její tenkou slupku můžete seškrábnout za týden, za měsíc, za pár let. Je snadnější ničit než rozšiřovat civilizaci, stejně jako je snadnější najít nepřítele než přítele...“ Lidé na výstavě najdou literární zpracování jeho výroků a také se můžou těšit na uměleckou instalaci, která překvapí svým zpracováním. Autory instalace a výtvarného řešení výstavy jsou Marie Kopecká Verhoeven a Dominique Defontaines z umělecké skupiny Rés(O)nances.
Co je cílem výstavy?
S mottem Humanismem ke hvězdám chceme představit humanistický vesmír Arnošta Lustiga a přiblížit téma lidství ostatním, aby se každý zamyslel, co pro něj lidství znamená a jak si jej můžeme zachovat, a to i pod tlakem. To je důležité. Lidé jsou na sebe stejně zlí jako před tisíci lety, nic se v tomto směru nezměnilo, protože lidská povaha se nemění. Mění se jen společenské systémy, jak říkal Arnošt. Výstavou se také snažíme probudit zvědavost i zvídavost o univerzálních lidských hodnotách, jako jsou spravedlnost, svoboda, důstojnost, slušnost či odvaha. To se nám podaří nejlépe v prostředí hvězdáren a planetárií, protože se zde pracuje s vesmírem. Humanismus je udržitelný zdroj, nemusí se nikam dovážet, protože je v nás, ale musí se, tak jako vesmír, kultivovat. Ještě dodatek k těm hodnotám: jsou nadčasové. Člověk je potřebuje, aby byl a zůstal člověkem, protože jak říkal Arnošt: „Člověk je zvíře, které se denně polidšťuje.“ Zachovat si lidskost vyžaduje nekonečné úsilí. Slušnost nazval motýlem letícím nad mořem, který „jakmile přestane mávat křídly, zahyne.“
Jaké jsou reakce z Prahy?
Máme reakce už z Bruselu, kde jsme uvedli výstavu poprvé loni v rámci českého předsednictví v Radě Evropské unie. V Praze jsme měli výstavu čtyři měsíce ve Štefánikově hvězdárně. Každý expozici vnímá trochu jinak. Za to jsem ráda, protože vnímání umění je subjektivní záležitost – v naší výstavě se jedná o literární texty Arnošta Lustiga a uměleckou koncepci s hlubokou symbolikou. Lidé jsou nadšení, že v rámci výstavy pracujeme také s mladou generací, a to prostřednictvím dílen, které se zabývají tématem lidství, co přivedlo Arnošta k humanismu a jejich vlastním pohledem na to, co pro ně dnes, tady a teď znamená být člověkem. Dílny realizují pedagogové proškolení metodikou připravenou naším lektorským týmem. Když se mě někdo zeptá, co si myslím o dnešní mládeži, odpovídám, že současní deváťáci tématu lidství rozumějí víc než bychom si mohli myslet. Protože to, s čím přicházejí během těchto dílen k výstavě, je skvělé.
Bude v Brně něco jiného, využijete třeba jinak tamní prostory hvězdárny?
Ano, výstavu vždy přizpůsobujeme daným prostorům. V Brně budeme ve velké prosklené místnosti s vysokými stropy. Je to úplně jiné než v Bruselu či v Praze. Text bude tentokrát jen v češtině a trochu kratší, anglický překlad bude k dispozici přes QR kód. A opět vystavíme aforismy o lidství, které vzejdou z dílen, a to od žáků devátých tříd ze dvou škol v Brně a jedné v Podivíně. Na vernisáži je sami představí. Moc se na tuto část vernisáže těším. A fakt, že jsou v každém prostoru možnosti pro naší výstavu jiné, je vzrušující, protože to je nějakým způsobem vždy nová a jiná výzva, jak po obsahové stránce, tak z pohledu umělecké instalace.
Arnošt Lustig byl spojen hlavně s Prahou, je nějaká spojitost i s Brnem?
Arnošt byl doma v celé České republice. Tedy všude, kde se mluvilo česky. Češtinu měl rád, považoval jí za svou nejoblíbenější milenku. Do Brna jezdil velmi rád, měl tam hodně přátel a známých, dokonce zde představil i svou poslední knihu Případ Marie Navarové v roce 2009. Když jsem v Brně, tak jsem vždy překvapená, kolik lidí za mnou přijde a řekne mi, že se s Arnoštem znali, že byli na jeho besedách, autogramiádách, nebo že s ním pili pivo a mají s ním třeba i fotografii. Výstava je ale mezinárodní a putovní. V jejím názvu spočívá Arnoštova podstata. Jeho slovy: „Záleží mi na tom,aby mně pokládali za slušného člověka. Slušnost je pro mě kategorie číslo jedna. Za spravedlivého člověka. A za čestného člověka. Na tom mě strašně záleží u lidí, na kterých mně hodně záleží. Ale samozřejmě, že to nemohu u všech vyhrát a v tom případě je mně jedno jestli jsem Žid, nebo Čech, nebo Američan. To je mně úplně jedno. Já chci být člověk.“
Kousek za hranicemi Jihomoravského kraje, v Brněnci, vzniká Muzeum přeživších. Jakou roli v něm bude hrát odkaz Arnošta Lustiga?
Zakladatel nadačního fondu ARK-s Foundation Daniel Low-Beer požádal Nadační fond Arnošta Lustiga o stálou výstavu, která vylíčí osud Arnošta během druhé světové války i po ní prostřednictvím jeho literatury a filmů. Bude to pro nás jeden z našich klíčových projektů, samozřejmě také se vzdělávací složkou. Na výstavě i metodice už pracujeme. Muzeum přeživších bude svou náplní i vzdělávací s publikem z celého světa. Už teď ARK-s Foundation pořádá dílny pro studenty z různých zemí, na nich se podílí i náš nadační fond.
Také na podobě tohoto muzea se mají podílet školáci, jako jste zapojili mladé do vaší výstavy. Jak důležité je pro tuto mladou generaci připomínat hrůzy druhé světové války a humanismus?
Je důležité tyto události nejen připomínat, ale také pracovat s tím, co se stalo v souvislostech. Snažit se, aby byla mladá generace zodpovědná za to, v jakém světě žije a bude žít. Vracíme se k Arnoštově zmiňované metafoře o tenké slupce civilizace, na niž poukazuje nejen válka na Ukrajině a války rozpoutané daleko široko, autoritářské režimy a potlačování lidských práv, ale i plán OSN zvaný Agenda 2030 s vizí lepšího světa založené na rovných příležitostech v míru. Proto se snažíme, aby mládež naše výstava a dílny Já chci být člověk zaujaly a aby se tímto tvůrčím způsobem i poučila. Lidé jsou totiž nepoučitelní a je potřeba jim připomínat holocaust asi tak, jako, že si mají dát v autě bezpečnostní pásy.
