Návrhářka, malířka, ilustrátorka, designérka, modelka… To všechno stíháte najednou, nebo jsou to profese, kterým se vždy věnujete nějaké období?
Vyjmenované činnosti dělám paralelně, na přeskáčku, někdy převažuje po určité období jedna, jindy jiná. Modeling šel hodně stranou a času na malování ubylo, protože s nárůstem agendy ve firmě bylo pro mě stále těžší vázat se na termíny dopředu. Modeling, jaký dělám, tedy především komerční herectví v reklamě a reklamní focení, to jsou závazky na fittingy, kamerové zkoušky a natáčecí dny, které si musím držet volné, ale současně je klient může až do termínu různě měnit, to se i často děje.
Dřív to šlo lépe kloubit, vždyť máte tři děti?
Dokud jsem neměla firmu, kloubila jsem povinnosti kolem dětí a domácnosti, ilustrování a modeling, šlo všechno velice hezky. Firma už přerostla dost na úkor malování a modelingu. Nevím, jak se mi to podaří, ale do dvou let bych se chtěla věnovat především velkoformátové malbě. Hodně nad tím teď přemýšlím, jak vše uspořádat.
Mnozí si vás vybaví jako autorku kolekce olympioniků pro Hry v Tokiu 2021. Jak s odstupem času na tu práci vzpomínáte?
Je to pro mě velký zážitek na celý život. Jedinečný v mnoha ohledech. Vzpomínám na něj celkově moc ráda. Současně jednou bylo přesně akorát. Celá výroba byl výkon na maximum, za covidových okolností o to náročnější, o rok delší a s šíleným finále, kdy nám po odletu reprezentace přibylo ještě asi 40 osob, které jsme měli do týdne obléct. Nakonec už jsme párali logo ze vzorků, aby na všechny vyšlo, a naštěstí nám stačily rezervy materiálu. Naši dodavatelé z Moravy, co šili boty a připravovali tašky, klobouky pro paralympioniky a podobně, těm by se měly dát taky zlaté medaile. Byli úžasní, doteď nechápu, jak to zvládli. Třeba boty se šily na míru, někdy i podle obkreslené nohy, posílala jsem skeny…
To zní hodně dobrodružně.
Ano, například poslední velkou várku jsem vezla skoro v noci, za deště a bouřky. Moje spřízněná osoba z Českého olympijského výboru Míša to ode mě přebírala. Byla tma, lilo a my jsme nosily ty haldy věcí, aby se ráno včas poslaly letadlem do Tokia. Takových momentů bylo nespočet. Třeba když se mi někdo zcela tělem atypický oblékal na kameru a já toho člověka měřila třeba dva roky nazpět, nebo se mi baskeťáci měřili sami někde na cestách. Třeba Jan Veselý, a pak přiletěl, vzal věci do kabinky a vyšel rovnou na kamery televizí. Ještě v době, kdy média jen čekala, aby měla zas nějakou perličku ke kolekci, o které by mohli psát něco kontroverzního. To bylo napínavé. A pak momenty, kdy naši nastupovali a posílali mi do zpráv videa ze zákulisí před nástupem, mávali mi do kamery a svět o nás psal ve velkém. Spojovalo nás to všechny, kdo jsme na tom ty tři roky dělali. Mělo to sílu a zůstane to už v srdci.
Tím, co vás asi nejvíc provází poslední léta, je tradice a folklor. Vliv Moravy, kde jste se narodila, nešel pominout, že?
Začala jsem malovat folklor, především kroje z Podluží, odkud pocházím, když jsem žila v Japonsku už několik let a chtěla jsem tamním ukázat, jaké tradice máme doma my. Moje forma vyjadřování je malba, takže jsem udělala výstavu středně velkých pláten, malby byly akrylem, abych je mohla namalovat v bytě, kde žily tři malé děti. Výstava mi ukázala, jaký zájem je o něco, co je regionálně specifické. Zodpověděla jsem asi milion dotazů na kroje a techniky, začala jsem sama víc zjišťovat, abych o všem uměla nějak mluvit. Po návratu na Moravu o několik let později, jsem chodila a malovala naživo jak babičky, které nosí lidové oděvy každodenně, tak různé výjevy v krojích, práce na poli, muzikanty, tanec… Prostě cokoli pro náš region jedinečné. Začala jsem vystavovat u nás a téma mi už zůstalo. Je bohaté, cítím, že jsem teprve na začátku své tvorby, přecházím na velké formáty a olej a mám potřebu namalovat všechno, co mě svou krásou nenechává v klidu. Co jen za život stihnu. Nejradši bych se úplně ponořila do malování.
Nakonec se to tedy stalo i vaší hlavní náplní práce.
V mé značce Tradice spolupracujeme stále více s řemeslníky, kteří jsou nositeli tradic lidového řemesla a mistry rukodělné výroby. Vymýšlím takové produkty, aby se díky nim dostalo řemeslo v užitečné formě zpět do každodenního života lidí, zároveň o všem píši na blog na svém webu zuzanaosako.com, aby si zákazníci mohli k těmto věcem budovat vztah. Například tím, že se sami mohou za řemeslníky vypravit. Toto považuji za smysluplné, dáváme práci našim nejšikovnějším, dělá to dost lidem radost. Já věřím, že lidová kultura, folklor, lidi spojuje, otvírá srdce, dělá lepší komunitu, buduje se v ní důvěra a více radostných sdílení. Kulturní akce vychovávají k této kultuře i děti, naši další generaci. Zažíváme teď krásný rozmach tohoto všeho, a to je dobře.
Jakou máte sama nejradši módu, v čem vás mohou lidé potkat?
Nosím třeba 50 procent ze své tvorby. Většinou mám na sobě aspoň jeden kousek a kombinuji podle nálady. Cítím se dobře v hodně ženském vzhledu, současně jsem náročná na pohodlný střih a kvalitní přírodní materiál.
V úvodu jsem zmiňovala, že jednou z vašich profesí byl a je i modeling. V těchto šlépějích jde i vaše dcera. Jak k tomu došlo, že se stala modelkou?
Sophia kolem 15 let vykvetla ve vysokou, štíhlou slečnu. Často se někdo ptal, jestli je modelka, agentury ji začaly oslovovat. V covidu pak hodně pracovala v Tokiu, hned měla dost významné práce, nafotila několik set publikovaných fotek a tím se naučila pózovat. Uspěla letos v soutěži Miss Czech Republic, vyhrála Miss Grand a právě poletí na světové finále soutěže do Asie.
A další vaše děti jdou také v něčem ve šlépějích své maminky?
Podporuji všechny děti v tom, co je baví. Sophii ale umím poradit víc na základě vlastní zkušenosti, a protože je holka. Jinak všechny děti kreslí, nejstarší dělá grafiku a tvoří vzory na látky do mé značky, například, nejmladší by rád nastoupil na architekturu, takže teď také denně kreslí. O umění se bavíme hodně, máme všude spoustu knih, nosíme u sebe karetní hry o malířských aukcích, děti si porovnávají tvorbu mezi sebou. Všechno mě to moc těší, jsou šikovné a mají se rády.
