Jste známý zpěvák a kytarista kapely Wohnout, ale už pět let i malíř. Jak jste si na novou roli zvykl?
Jako malíř jsem spíše takový exot než uznávaný. Ani si netroufám říci, že jsem malíř, raději bych řekl, že jsem hledač nápadů v různých oborech. Nic nedělám pořádně, protože to není cílem mé snahy. Chci se svou „prací“ bavit a nedělat si vrásky, zda to má nějaký vyšší smysl. Nevidím jiný důvod v hodinách strávených nad plátnem či hudebním nástrojem než učit se, ukájet svou zvědavost a chuť experimentovat a zkoušet nevyzkoušené.
Vybavíte si první setkání s Renátou Mužíkovou?
Naše seznámení bylo zvláštní. Měli jsme se na Facebooku, ale neznali se. Renáta ani moc nic netušila o kapele Wohnout, ale když v Teplicích zahlédla plakát, že hrajeme v místním divadle, nějak si to se mnou spojila a poslala mi fotku plakátu. Já ji na vystoupení pozval a pak jsme se chvíli bavili ve foyer divadla, kde mi Renáta řekla, že je kurátorka umění. Moc jsem netušil, co ta profese znamená, ale naznačil jsem, že si občas taky čmárám, míněno spíše v legraci. A jeden takový obrázek jsem Renátě ukázal. Ten moment odstartoval celou, teď více jak pětiletou, spolupráci v Art332. Nemohl jsem tušit, jak se mi změní život.
Zmíněný projekt Art332 není pouze o výstavách obrazů, ale má originální přesah do různých sfér. Jak byste ho, jako spoluzakladatel charakterizoval?
Především musím říci, že právě díky Renátě moji práci vidí lidé. Já jsem klasický šuplíkář, což mám po tátovi a po dědovi. Jsem naprostým workoholikem a všechen svůj čas mimo rodinu dávám do tvorby a cestování. Miluji proces, výsledkem až tolik nežiji. Jakmile je hotovo, výtvor už mě nezajímá a strkám ho do šuplíku. Naštěstí je tu Renáta, která vše dostane k lidem. Je obrovsky šikovná. Podstatou projektu je se bavit. Tak nějak se nám spontánně líbí si neoblékat vážnost uměleckého prostředí.
Co vás na malování nejvíce baví?
Je to zábava. Ani nevím, co víc by mi to mělo přinášet. Nechci u něj přemýšlet jako o nějaké kariéře. Prostě vezmu tužku a papír a na chvilku se zamyslím. A když je konec, dívám se na něco, co tu ještě před hodinou nebylo. Mám radost a volám Renátě, že mi ujela ruka na papír, ať s tím něco udělá. A ona mi volá za deset minut, že už ví, kde dílo pověsíme. Bude to na dně podmořského akvária. Mně se nápad líbí a pak se půl hodiny bavíme o vaření, což je naše oblíbené téma.
V kapele Wohnout jste jedním z hlavních tvůrců. Jaký je rozdíl tvořit pro kapelu a malovat sám?
V kapele jsme nad jedním dílem čtyři a musíme fungovat demokraticky. Jeden chce modrou, druhý bílou, třetí červenou a čtvrtý nemá rád barvy. Tak se dohodneme a výsledek je béžový s puntíky. Jsou to momenty kompromisů, což bývá více ku prospěchu. Nad obrazem sedím sám a nemusím dělat ústupky. Prostě maluji, jak chci. U kapely musím přemýšlet víc mainstreamově. U obrazů a vlastní hudební tvorby raději experimentuji s rizikem, že se to nebude lidem líbit. Obojí má něco do sebe. Hudbu dělám pro lidi, obrazy pro sebe.
V Art332 se často bavíte improvizací a recesí. Jak vznikají?
Jsem takový patlal. Nebaví mne jít ozkoušenou cestou. Klasické výtvarné techniky buď nedělám, nebo si je přetvářím. Vymyslel jsem si vlastní cestu počítač/analog, která se jmenuje Digital Akryl 332. Profesionální výtvarný svět může mít s mou tvorbou problém. Ale já nejsem malíř, jen hledač.
