Na podzim proto chystají její členové výroční koncert v pražském Lucerna Music Baru. Za svou první dekádu se skupina posunula od multižánrů k dravému rocku a vyprodukovala desítky songů. Jaké to je, hrát v hudební formaci s několika rodinnými příslušníky? Je to někdy problém? I na toto téma deník Metro netradičně vyzpovídal všech pět členů kapely zároveň.
Brzy to bude deset let od okamžiku, kdy jste si poprvé společně stoupli na pódium a odehráli první koncert. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Marie Dostálová (MD): Není to tak úplně pravda, už odmalička jsem společně s bráchama hrála na flétničky a později taky folklor, takže první koncert a první společné pódium je těžká historie.
Ondřej Dostál (OD): Ano, deset let je to od chvíle, kdy jsme 25. listopadu 2013 uspořádali v žižkovském klubu XT3 (nynější Fatal – pozn. redakce) náš první oficiální koncert pod naším současným jménem kapely, tedy Jamaron.
Jakub Dostál (JD): Začátky každé kapely nejsou jednoduché, je to dřina. Ale díky našemu úsilí a podpoře fanoušků jsme tam, kde jsme teď, a díky tomu se dá na začátky vzpomínat s určitou dávkou úlevy.
Co se od té doby změnilo?
JD: Vyměnilo se u nás pár bubeníků, přitvrdili jsme žánr a celkově jsme dozráli k větší profesionalitě.
Výročí oslavíte s fanoušky v říjnu, a to v Praze. Kdo tvoří jádro vaší fandovské základny?
OD: Všechny čtenáře srdečně zveme na koncert a věříme, že mezi naše fanoušky velmi zapadnou, neb se jedná o srdečné, inteligentní a pozitivně naladěné lidi se srdcem na pravém místě a s láskou k dobré k rockové hudbě. Odpověděl jsem dostatečně? (směje se)
Podle čeho vybíráte, kde budete naživo hrát? Odmítli jste už někde hrát? Třeba kvůli politice, místu či typu akce?
JD: Máme ve skupině jasně stanovená pravidla, k politice se nevyjadřujeme, ovšem v posledním singlu jsme jasně vyjádřili názor na napadení Ukrajiny.
Filip Karlík (FD): Někdy v začátcích kapely jsme se jednou domluvili s organizátorem, že nevystoupíme, a to kvůli šílenému zpoždění ze strany jejich organizace. Pak bylo taky pár akcí, kde organizátor nezajistil ani nasmlouvanou techniku, ale my prostě naše fanoušky nedokázali zklamat. Tak jsme to prostě odehráli punkověji.
Jelikož vás už nějaký ten pátek poslouchám, vím, že čím jste déle na scéně, tím tvrdší vaše hudba je. Většinou to bývá naopak. Čím to, že to tak máte?
Václav Hejda (VH): Skutečně většina kapel postupem let vyměkne, ale v našem případě jsme jen museli najít odvahu dělat to, kam nás to všechny táhlo. Rozhodli jsme se zúžit profil naší tvorby a prezentovat se jasně a tvrdě. Paradoxně kapela přitvrdila, když jsem se dostal do kapely jako bubeník, a doteď nevím, jestli jsem na to měl nějaký vliv.
Trochu se ještě vraťme. Popište prosím čtenářům vaše začátky.
MD: Starší brácha Ondra nedávno říkal, že až se skutečně proslavíme, sepíše knihu s názvem: „Hej, ségra, založíme s bráchou kapelu a budeme slavný!“ Myslím, že ten slogan velmi dobře vystihuje to, jak spontánně a přirozeně naše skupina vznikla a jak ambiciózní od samotného začátku je.
OD: Ano, skutečně začala celá existence skupiny tak, že jsem něco takového řekl ve chvíli, kdy jsem slyšel, jak brácha hraje na kytaru a ségra s ním v pokojíku zpívá. Mě tehdy bylo sedmnáct let a dvojčatům Kubovi a Máje čtrnáct. Zbývalo jen skládat a psát a najít pro nás bubeníka a Filipa Karlíka.
FK: Já hraju na baskytaru, aby bylo jasno...
Jaké to je, hrát v jedné hudební formaci s tolika rodinnými příslušníky? Je to výhoda, či spíš handicap?
JD: V organizačních věcech je to velká výhoda, ale při výměně názoru taky trochu handicap. Kdo má sourozence, pochopí. Každopádně pokud už k nějakému sporu dojde, nezůstáváme v něm nikdy dlouho. A tak jak se bleskově objeví, tak taky rychle zmizí. V kapele jsme sice tři sourozenci, ale do naší rodiny patří všichni členové, tedy i basák Fíla a bubeník Venca. A taky Vencovi rodiče s jeho ségrou, kteří s náma jezdí na všechny koncerty, aby přiložili ruku k dílu.
Rockových kapel, které by měly v čele ženu, v tuzemsku mnoho není. Proč si myslíte, že tomu tak je?
MD: Je to osud! Myslím, že je tomu tak proto, abychom zaplnili díru na hudebním trhu. (směje se)
VH: Nebo taky proto, jak moc těžké pro kapelu je, aby žena byla v čele.
MD: A tak je to s kapelou pořád.
OD: Ještě než feministky rozsápou Vencu na hadry, chtěl bych říct, že každý pro kapelu děláme maximum. Mája je sice na pódiu v čele, ale mimo ně se děje většina práce, která vidět není. Venca spravuje kompletně sociální sítě, web a má na starosti marketing. Mája vytváří obsah a komunikuje s fanoušky na našem Patreonu, který je zároveň i fanklub, a má na starosti vizáž kapely, brácha se stará o merch a s Karlítem (baskytarista Karlík – pozn. redakce) dělají hudební produkci a skládají naše hudební novinky.
FK: Jo a Ondra nám dělá kompletní management, aby bylo jasno, a to myslím fakt dobře, protože jsme celkem úspěšná kapela, když nám už všude na koncertech dávají do backstage Jägermaistera.
JD: Myslím, že jsme se pochválili už dost, a já bych chtěl na závěr pozvat všechny fanoušky na 25. října do Lucerny. S touhle peckou se s dovolením raději se čtenáři deníku Metro rozloučíme, než bude z tohohle rozhovoru ostuda.
