Nejvíc jste se proslavil jako hledač hudebních talentů, ale vy jste původně pracoval v galerii.
K výtvarnému umění jsem se dostal zcela náhodou, když jsem se vrátil z vojny. Tehdy v Liberci nabízeli místo v Díle – podniku výtvarného umění, kde se zabývali prodejem uměleckých děl. Od té doby jsem byl v kontaktu s výtvarníky a v komunitě umělců. Po revoluci jsem pak založil vlastní galerii. Věnoval jsem se tomu intenzivně a měl jsem to moc rád. Ale byl jsem u té práce většinou sám nebo v uzavřené komunitě výtvarníků. Ukázalo se tehdy, že hudba pro mě splňuje mimo jiné i to, pracovat více s lidmi a pro lidi.
Neumím si představit, že v 90. letech někoho napadlo, že je potřeba v populární hudbě vyhledávat nové talenty.
To byla vlastně trochu z nouze ctnost. Pracoval jsem s Ivo Pospíšilem a s Ivanem Králem pro nadnárodní vydavatelskou firmu, tehdy Polygram. Vydávali velká jména – U2, Sting, Metallica, ale chtěli založit i lokální část, která by se zabývala vydáváním českých interpretů. To byla moje pozice. Měl jsem se starat o český repertoár. Jenže tato firma přišla na místní trh jako jedna z posledních, takže většina úspěšných umělců už působila u konkurence. Nezbylo nic jiného než se rozhlížet po nových jménech.
Takže vy jste byl takovým průkopníkem?
Dá se říct, že ano. Na druhou stranu, moc lidí se této činnosti v Česku nevěnovalo ani nevěnuje.
Neměl jste tedy žádného mentora a spoléhal se na vlastní intuici?
Mentora přímo ne, ale rozhlížel jsem se. Třeba i v zahraničí. Když jsme na přelomu století chystali comeback Heleny Vondráčkové, inspiroval mě příběh Tiny Turner. I když to bylo na jiné úrovni a v jiných podmínkách. Byla tam řada společných věcí. Vždycky jsem se snažil dívat se kolem sebe. Měl jsem naposloucháno hodně muziky, teoretické znalosti, ale díky zázemí nadnárodní společnosti jsem mohl být účasten i praxe. Měl jsem prostor se učit. V hudbě jsem se pohyboval i předtím, takže to nebylo zase tak, že bych přišel do prostředí, které neznám.
Mezi kapely, které jste objevil, patří třeba Lunetic. Zlí jazykové o nich tvrdí, že neuměli zpívat. Čím vás zaujali?
V 90. letech byla taková doba. Chlapecké kapely byly trend, především v zahraničí. Byla jen otázka času, kdy se nějaká variace na toto téma objeví v Čechách. Tihle kluci měli natočené demosnímky a pozvali mě na diskotéku, kde vystupovali. Když jsem je viděl, tak jsem jim uvěřil. Věděl jsem, že nejsou žádní fantastičtí zpěváci, ale během kariéry se zpívat obstojně naučili. Kariéra Luneticu trvala přibližně pět let, to nebylo nic krátkého, kdyby se tehdy nerozešli ze známých důvodů, tak tady mohli být i déle.
Oni ale znovu vystupují, už jenom ve třech.
O tom nemám žádné konkrétní zprávy, ale jestli ano, tak je to spíš na lokálnější úrovni.
Už tedy podle poslechu demosnímku nebo na koncertě poznáte, jestli člověk má talent?
Musím tam cítit něco, co lze jen těžko pojmenovat. Když třeba zmíním cestu s Kateřinou Marií Tichou, tak tu jsem prvně viděl, když jí bylo 17 let. Nikdo nemohl vědět, co přesně se stane. Cesta k současným úspěchům trvala deset let. Pracovala, učila se a dozrála v autorku a interpretku, která je podle mě jednou z nejlepších u nás. Tím chci říct, že je to otázka intuice, zkušenosti, ale i trochy štěstí.
Bylo to stejné třeba s Davidem Stypkou?
Podobné. Přesvědčit okolí a následně posluchače, že jde o naprosto mimořádného umělce, mi trvalo víc než pět let. V okamžiku, kdy jsem ho potkal, tomu totiž nic nenasvědčovalo. Kromě toho, že jsem vycítil jeho mimořádný talent, byly všechny základní předpoklady špatně – nedůvěřivý čtyřicátník s komplikovanou hudbou a vlastně i osobností. Nevěděl, kudy a kam se má vydat. Něco ve smyslu: „Jdu tam a nevím kam. Chci to a nevím co.“
U většiny zájemců se asi nikdy nedozvíte, jestli se jim povedlo prorazit i bez vás, ale je někdo, o kom víte, že se mu to pak povedlo?
Ano, jeden příklad mě napadá. Kapela Kryštof. Ale s Richardem Krajčem si každý ten příběh pamatujeme trochu jinak. Já si vzpomínám, že mi Richard předal pásku s demosnímky a já mu řekl, že je super a že se na ně někam přijedu podívat. Vše ale skončilo na tom, že mi oznámil, že živě nevystupují. Něco jako, proč by hráli, když je nikdo nezná a nebude na ně nikdo chodit. Až několik let poté vydali svoje první album.
Máte kontakty s nějakými lidmi, se kterými jste pracoval?
Je to různé. Třeba s Markem Ztraceným se občas a rádi vídáme nebo si telefonujeme. Zve mě na svoje koncerty, kam se vždycky rád přijdu podívat. Hluboce smekám před tím, co se mu podařilo. Ale například s Tomášem Klusem jsem nemluvil přes deset let. K žádnému problému mezi námi nedošlo, ale každý jsme se vydali jinou cestou. Naopak s Ewou Farnou jsem v kontaktu pravidelně. I díky tomu, že před lety nazpívala duet právě s Davidem Stypkou.
Hudební průmysl se velmi změnil nástupem internetu. Je v současnosti ještě hledač talentů potřeba?
Myslím, že jsou a budou potřeba. Není to jenom o tom říct „Tady to je talent“ a odejít. Moje práce s novým interpretem obnáší i to, že se jeho talent rozvíjí. Je za tím mnoho věcí, které se musí skloubit dohromady, aby se lidé o daném hudebníkovi dozvěděli. Soutěže nebo sociální sítě jsou plné talentovaných lidí, ale o většině není dlouhodobě slyšet. Ale internet je důležitý pro prezentaci, to určitě. Protože doby, kdy Elvis Presley nebo Beatles vystoupili v televizi a změnilo to Ameriku, jsou dávno pryč.
Je nyní pro interpreta cílem vydat album?
Myslím, že ne. Pořád sice přežívá tradice albového formátu, ale v současnosti už spíš na vinylech než na CD. S nástupem streamovacích služeb a možnosti tvoření si vlastních playlistů každým uživatelem jsme se v zásadě v hudbě vrátili k vydávání singlů, tedy jednotlivých písniček.
Kdyby vám někdo chtěl poslat demo nebo pozvat vás na vystoupení, může? Věnujete se tomu ještě vůbec?
Určitě. Právě nedávno jsem se byl na jednu kapelu podívat. Že by mě ale za poslední dobu někdo opravdu zaujal, to říct nemohu, naposledy před třemi lety Tereza Balonová.
Před deseti lety jste si založil svoje vlastní vydavatelství SinglTon, co všechno děláte?
Staráme se o kompletní management našich umělců. Vyřizujeme koncerty, staráme se o marketing a PR. Jinak fungujeme jako normální vydavatelství. Nahráváme a následně vydáváme písničky.
Co vás k tomu přimělo?
Právě to, že se před víc než deseti lety ukázalo, že se definitivně přestávají prodávat cédéčka a že jestli chceme udržet českou scénu při životě, bude třeba do nových interpretů investovat. Bez toho to nejde. Nadnárodní firmy o to přestávaly mít zájem, protože se jim investované peníze do nových jmen nevracely vůbec nebo velice pomalu. Začarovaný kruh. Takže bylo nutné se začít starat o umělce komplexně. V té době to obnášelo i živé hraní, které generovalo aspoň nějaké prostředky. Tak se mohlo investovat do nahrávek či videoklipů a postupně se pracovalo na kariéře interpreta, který má potenciál zaujmout. Takto to vzniklo. Společně s hudebním producentem Martinem Ledvinou jsme tedy založili SinglTon. Teď už je to běžná věc i u konkurenčních vydavatelů.
Kdo teď tedy spadá do vaší péče?
Je to kapela Jelen, už zmiňované Kateřina Marie Tichá a Tereza Balonová, Debbi a pořád počítám i Davida Stypku, ten tam patří a vždycky patřit bude.
Co vás s nimi teď v nejbližší době čeká?
Někdy před létem bychom chtěli s Terezou Balonovou vydat její druhé album. V září pak budou mít novou desku také Jeleni, kteří letos slaví narozeniny. Deset let na scéně. Budou na něm zajímaví hosté a spříznění hudebníci. Oslavy zakončí 2. prosince velkým koncertem v O2 areně. Na přelomu října a listopadu vydáme další album – Kateřina Marie Tichá a Bandjeez.
Mimochodem, když je řeč o ní. Jak se stalo, že zpívala na balkonu při inauguraci nového prezidenta?
Zavolala mi kancléřka pana prezidenta Jana Vohralíková a ptala se, jestli by Kateřina nezazpívala při inauguraci píseň Časy se mění. Pak se zeptala, jestli by nezazpívala i státní hymnu, když už tam bude... Hned jsem Kateřině volal a ta byla nadšená. Nakonec to proběhlo i s Kühnovým dětským sborem, a ačkoli společné zkoušky proběhly až na místě, byl to skvělý zážitek a fantastická spolupráce s celým týmem. Dobře to dopadlo. Byla to příjemná a zajímavá zkušenost.
Závěrem, dělá vám vaše práce ještě radost?
Určitě dělá. Když jste pak například na koncertě, kde ve vyprodaném ostravském Gongu zpívají Kateřina Tichá, Ewa Farna a Mirai Navrátil za doprovodu Janáčkovy filharmonie Ostrava písničky Davida Stypky pro nadšené publikum, je to radost a zadostiučinění zároveň.
