Když se stane nějaká chyba, snažím se to nějak zapojit. A to mě baví, říká Paulová

V létě budete opět působit na venkovní scéně, jak se vám tam hraje?
Má to kouzlo, právě tím, že hrajeme v centru pod tak zajímavou futuristickou stavbou. Pro mě je to jiné tím volným prostorem, já celý život hraju takzvaně na čtyři stěny, takto my herci říkáme přístupu, že pódium má tři stěny, se kterými musíte hrát, a tou čtvrtou jsou diváci. Pořád komunikuji s publikem a vždycky to přiznávám. Když se stane nějaká chyba nebo někdo zapomene text, snažím se to nějak zapojit. A to mě baví. Venku se k tomu ještě přidávají zvuky okolí, jede sanitka, cinká tramvaj, štěká pes. Je to celkově uvolněnější atmosféra, kam se lidi přijdou bavit.

Zmínila jste, že ráda komunikuje s publikem. Vzpomínáte si, kdy jste třeba musela něco nepovedeného ustát?
Já jsem vůči všem svým nedostatkům otevřená a ráda se o ně s publikem podělím. Třeba když se mi zaseklo koleno a já věděla, že nedojdu tam, kam mám, tak jsem to dovyprávěla v pozici, v jaké jsem byla, lidé si chvilku myslí, že to tak má být, a pak se začnou smát, nebo jim to řeknu. Ale vzpomínám si na jeden zážitek, kdy jsem hrála před vyprodaným sálem a najednou cítím strašný smrad a říkala jsem si, že tam snad někde hoří. A teď mi šlo v hlavě, že když to lidem přiznám, tak začne zmatek, takže jsem si pak nakonec uprostřed role stoupla a říkám „Jé, ono tady asi hoří, že jo“ a doufala jsem, že mě uslyší někdo z techniků. Což se taky stalo, kluci mě slyšeli, vzali hasicí přístroje a já za celou dobu neslezla z jeviště. Dělala jsem si srandu a vymýšlela blbosti, popisovala jsem, co se děje. Ulevilo se mi, že to dobře dopadlo. Za týden jsem šla nakoupit a paní prodavačka mi říkala, že mě viděla v divadle a že to představení, jak hraju, že hoří, byla hrozná legrace.

Zkoušela jste vysloveně improvizační divadlo?
Ne, ale ono jako takové vlastně neexistuje, stejně je vždy daná nějaká pevná linka, čeho se to týká, ale ještě není všem dnům konec, tak uvidíme.

V Divadle Kalich hrajete pět her. Tou nejnovější je Nikdy není pozdě s Václavem Vydrou. Jak se vám s ním spolupracuje?
Jsem úplně nadšená. S Vaškem se známe, hráli jsme spolu před kamerou, ale na jevišti je to teď poprvé. Věděla jsem, že je skvělý člověk, ale je to i velký profík. Do každé reprízy vždycky přinese něco navíc, že člověk cítí, že to nemá jenom naučené.

Mnohé inscenace, které hrajete nebo režírujete, překládá vaše dcera z francouzštiny, máte teď něco společného v plánu?
Máte pravdu, udělaly jsme takto třeba hru Lady Oscar právě pro Kalich. Určitě máme další věci v plánu a v šuplíčku je jich mnoho nepřeložených. Dcera má teď miminko, takže to jde pomaleji než dřív. Nechci vůbec nic říkat nahlas, aby nepřišel někdo, kdo to přeloží rychleji, a o hru přijdeme. Vloni jsem v Olomouci nazkoušela Revizora, na podzim budu zkoušet Natěrače, tak se moc těším.