Mírně oklikou. Za nejlepší film o válečných reportérech považují snímek Under Fire, u nás pod kupodivu odpovídajícím názvem Pod palbou. Odehrává se kdesi v Jižní Americe v zemi, kde partyzáni bojují s juntou. Herci, kteří tu představují západní novináře a fotografy, se kupodivu jako novináři a fotografové chovají. Zvláště ti druzí. Drží foťáky tak, jak je profíci drží, ostří (jde ještě o dobu nedigitálních samoostřicích přístrojů) tak, jak se ostří. Na rozdíl od jiných filmů o žurnalistech, kteří pokládají přihlouplé dotazy a statisté drží fotoaparáty jako příklepovou vrtačku.
A teď k tomu hlavnímu. Když se filmoví tvůrci rozhodnou, že hlavním tématem jejich díla bude bicykl a lidé na něm jezdící (nebo alespoň jako důležitá součást děje a vylepšení image hlavních hrdinů), dopadne to stejně, jako když se za totáče točily televizní detektivky podle západních autorů. Nejdůležitější rekvizitou bývala ve východním bloku neexistující plechovka koly a pohozený Playboy na stole drsného newyorského soukromého detektiva.
Mám rád režiséra Vladimíra Michálka, ale on není cyklistický typ. Přesto natočil film Posel (2012), ve kterém jsou hlavními postavami poslíčci na kole. Celé je to blbost už proto, že se to odehrává v Brně. Tam se totiž různé messengerovské firmy vedle rozvozu motorkami, auty a dodávkami i rozvážení lehčích zásilek snažily zavést takzvaně „batoh“ na kole, ale kšeftů tam na tento druh levnější přepravy nebylo nikdy tolik, aby s tím uspěly. Praha, to je v tomto směru jiné kafe. Ale film o kolistech v Brně, jak se jim v této branži slangově říká? Ve filmu jsou jich navíc celá hejna – to by Brno muselo být jako New York. Posel se tak stal jen dalším vtipem Pražáků o Brně.
Cyklistiku potkáte v řadě českých filmů.
|
Režisér se ani neporadil, jak to v takových spedičních firmách chodí. Podle jeho scénáře poslíčci o zakázky soutěží, kdo rychleji dorazí k zákazníkovi pro zásilku, ten ji má. Jak se říká, ptákovina na entou. Zásilky přiděluji dispečink a dostane ji ten, kdo je nejblíže, nebo to má na cestě s dalšími zásilkami. Hraje tam víc proměnných, než ve slovní úloze o vlacích, které proti sobě vyrazily ve stejný čas z Prahy a Brna.
Jen naprostý messenger pablb si přiváže kolo jen tenkým lankem a navíc jen za přední kolo, jako to udělá ve filmu Matěj Hádek – a samozřejmě mu kolo za těžké peníze (taky volovina) hned ukradnou. Navíc před cyklobazarem, který současně kradená kola vykupuje. Každý normální poslíček na kole nejezdí zaprvé na stroji za desítky tisíc, ale většinou na ojeté šunce (ti zkušenější někdy zainvestují do lepšího popojíždědla). Kromě toho mají na zajištění buď těžké kované řetězy, nebo různé masivní páky.
Přiznám se, že mezi pražskými kolisty neznám jediného bývalého cyklistického reprezentanta, který by se touhle prací živil. A kdyby přece, nebude – jako oba hlavní účinkující v Poslovi – si dávat každý večer po zhruba stovce najetých kilometrů další trénink – opět na kole. To je totéž, jako by si pornoherec po osmi hodinách dřiny před kamerou dal další směnu doma.
Kromě toho je Posel dokonalou iluzí, jakou skýtá jen film. Jak Matěj Hádek, tak Jiří Vyorálek jsou slušní kuřáci a iluzi nadupaných cyklistů opravdu jen hrají. S prouzenými plícemi (pár kuřáků mezi kolisty v Praze je, ale jsou to buď hodně mladí kluci, nebo starci nad hrobem jezdící výletním tempem) se vskutku špatně jezdí. Doby, kdy režiséři obsazovali do rolí sportovců herce-sportovce tělem i duší, jsou nenávratně pryč.
