Lidé z větších měst jsou na tom zdravotně lépe, více sportují, říká „vesnický lékař“

Když se zeptáte pacienta s nemocnými průduškami, kolik vykouří cigaret, tak o některých víte, že to není deklarovaných deset, ale dvacet denně? Zkoušejí to na vás?
Hodně záleží na vztahu lékaře k pacientům. Sedím tady na té lékařské židličce dvaatřicátým rokem. Takže jich většinu znám jak generačně, tak znám i jejich rodinné příslušníky, znám jejich zázemí, sociální situaci. V uvedeném případě hraje roli právě ten letitý kontakt a zkušenost. Pro spolupráci při léčbě je to důležité. Upřímně, nejen můj pacient, ale nikdo vám popravdě neřekne, kolik toho vykouří a kolik vypije nebo kolik ve skutečnosti denně ujde kroků. Co se týká cigaret, mám konkrétní zkušenosti, protože jsme schopni změřit přístrojem zvaným smoke laser hladinu kysličníku uhelnatého ve vydechovaném vzduchu za posledních 24 hodin. Lze to stanovit také z krve. Stejně tak lze zjistit hladinu nějakého léku v krvi a ověřit si, jestli předepsané medikamenty pacient opravdu užívá.

V čem pacienti nejvíc mlží?
Řekl bych, že se to týká kalorických hodnot. Kolik a co snědí. Když někomu doporučíte dietu a změnu stravy a po půl roce se cholesterol a jiné hodnoty nemění, tak víte, že pro to nic neudělal, i když tvrdí opak.

Můžete ho konfrontovat s výsledky měření? Stylem „Jožine, neval to na mě a přiznej barvu“?
Musím brát v úvahu, že něco je vždy geneticky dané, ale pokud jsem schopen to podložit laboratorními výsledky, tak se o tom pobavíme. Třeba když u obézního pacienta neklesne ani po půl roce váha, tak dejme tomu, ale rozhodující je obvod pasu. Protože váha nemusí klesnout ani při dietě. Ovšem pokud se ani obvod pasu nezmění, tak je jasné, že asi dotyčný nemluví zcela pravdu. Co se týká fyzických aktivit, tak mám zkušenosti, že si nevymýšlejí. Navíc lidé už mají chytré telefony, tam si nastaví sledování pohybu a lze to s nimi pak probrat. Zvláště u diabetiků to funguje a lidi to hodně motivuje.

Jak se tváří, když je nachytáte při podobném mlžení?
Podívejte, jinak se pochopitelně tváří člověk, kterého znáte dlouhé roky. Je rozdíl, když jim to řeknu já, a když tři mladé lékařky, které tam mám po atestaci. Ty je totiž tak dlouho a tak dobře jako já neznají. S nimi se potom budou tihle pacienti hádat do krve. Jinak to vezme chlap od chlapa. Taky je důležité, jak s nimi mluvíte. Mohu si totiž k těm lidem, které znám, dovolit i drsnější výrazy. Často to ocení. Když se bavíme, jak se říká, jak nám zobák narostl, jsou pak mnohem sdílnější a upřímnější.

Daří se vám, aby změnili návyky?
Mám tam chlapy, kteří na zdraví do padesátky kašlali, a když jsem je poslal na pořádné vyšetření s náběhem na cukrovku do nemocnice, protože taky mám jen nějaké omezené možnosti, oni se vrátili s tím, že jsem měl pravdu, že na zdraví nedbali. Navíc jsem jim vysvětlil, co všechno je čeká, pokud se sebou něco neudělají, mám na takové pacienty připravené i ošklivé obrázky, jak vypadají končetiny těžkých diabetiků, tak to zabralo.

Léky a zdravotní péče dokážou významně prodloužit lidský život. Pozorujete, jestli se dožití ve zdravém stavu prodlužuje, nebo zkracuje?
Za třicet let praxe v Jedovnicích mohu konstatovat, že se život ve zdraví prodlužuje. Lidé se víc pohybují. Na vesnici je pohyb u lidí častější. Ale nejen u starousedlíků. Přesouvá se k nám spousta lidí z větších měst, nejen chataři, na nich je vidět, že se začali víc pohybovat a prospívá jim to. Navíc jsou i z města naučení třeba víc sportovat, jezdit na kole a podobně. Řekl bych, že v lepší zdravotní pozici bývají právě „přistěhovalci“. Navíc se lidé obecně víc zajímají o prevenci, hlásí se na pravidelné celkové prohlídky, není problém je k nim přesvědčit. Pozoruji to u mladších.

Máte v kartotéce pacienta, který je vysokého věku a je zázračně zdravý?
Měl jsem jednoho, už bohužel nežije, ale dožil se 96 nebo 99 let, teď si nepamatuji. On i jeho paní byli dlouhověcí, domeček, zahrádka. Pán jezdil strašně rád na kole. Máme v Jedovnicích rybník, kolem je stezka pět kilometrů a on ]ji denně jezdil dvakrát. I po devadesátce. Bral nějaké prášky s ohledem na věk, ale minimálně. Měl jsem i dalšího, taky dlouhověkého, tomu se to vlastně vymstilo, protože taky jezdil i v pokročilém věku na kole a měl úraz. Mám dosud žijící paní, 99 let, loni zemřela stoletá paní. Jsme zdravý kraj. Aktivní život se lidem prodlužuje.

Teď s pravdou ven. Může doktor poučovat pacienty, když se sám chová opačně? Kouří, vysedává v hospodě, nehýbe se. Jaký je na to váš názor?
Doktor od doktora. Pokud mohu mluvit za kolegy ze své komunity, kde se pohybuji, drtivá většina o své zdraví dbá. Protože jako lékaři víme, co to s našimi těly dělá. Spousta doktorů jezdí na kolech, to je asi mezi námi nejoblíbenější aktivita. V přilbách samozřejmě. S elektrokoly i do vysokého věku. Spousta jich plave, přestali kouřit, já jsem taky bývalý kuřák. Maximálně příležitostný, když někde posedíme. Ano, najdu kolegy, kteří mají diabetes, což je kvůli nepravidelné životosprávě a stresu v ordinaci. Ale právě ty to přinutilo ke změně.

Začali se bát?
Nejen oni. Mám pacienty, kteří žili, abych byl upřímný, nezřízeně a ve chvíli, kdy jim diabetes diagnostikujete, kdy jim to řádně vysvětlíte, tak otočí o sto osmdesát stupňů.

Často slýchávám, že někoho přesvědčil až první infarkt. Máte podobnou zkušenost?
Přesně tak. Když prodělá člověk infarkt, a ještě lépe, pokud ho prodělá s angioplastikou, kdy mu do srdce zavedou stent, pacient je na tom najednou v poinfarktovém stavu lépe, než posledních pět let před infarktem. Lékaři mu vyspraví srdce tak, že to léta nezažil. Uvědomí si, co všechno ho mohlo potkat. Ano, musím si dát práci všechno mu vysvětlit. Kromě toho se změnilo i období po infarktu. Dříve byl člověk měsíc v nemocnici, pak jel na další měsíc do lázní a často odcházel do invalidního důchodu. V současnosti vás vrátí z nemocnice po třech dnech a jste na tom často lépe než předtím.

To je dost značný posun, ne?
Jistě. Tohle všechno jim vysvětluji, přidám, ať si toho váží, ať se co nejdřív vrátí do práce. Čím dřív se pacient do práce vrátí, uvědomí si, jak je v pořádku. Platí to hlavně u infarktu, který byl s příznaky, nemocný může porovnávat. U bezpříznakového infarktu bývá snaha o změnu u některého pacienta někdy slabší. Paradoxně jsou tedy náchylnější ke změnám k lepšímu životního stylu ti, kterým bylo před infarktem hůř. Takoví si návratu do populace zdravých váží víc.