Co jste dneska udělal opravdového?
Chystal jsem dřevo na zimu a dvě hodiny byl s našimi dvěma psy venku. Také jsem pracoval na novém románu, ale to je možná vedlejší.
Víte, proč se ptám? Vaše nová sci-fi kniha Ultimus nepřímo kritizuje dnešní společnost, která kvůli digitálním technologiím ztrácí schopnost prožívat opravdový život. Vážně je tak zle?
Ještě není zle, ale zaráží mě, jak ochotně se lidstvo nyní podvoluje nabízeným umělým životům. Z invaze rozšířené reality a z chystaného metavesmíru mám trochu strach.
Ultimus navazuje na vaše předchozí romány. Ve zkratce, o čem je?
Je to sci-fi detektivka z prostředí lunárních kolonií. Moji hrdinové řeší ve zdejším kriminále technický problém a přitom odhalí spiknutí zacílené na podřízení lidské psychiky cizí vůli.
Jedna z postav se v příběhu snaží za každou cenu zrovnoprávnit lidi a roboty. To je další odkaz na dnešní svět, že?
Na rovnoprávnosti nic špatného není. V románu Ultimus si dělám legraci z fanatického fanatismu, který nakonec vede k opaku toho, co se vydává za cíl. Samozřejmě je to odkaz na to, co s děje. Pod heslem rovnoprávnosti se vytvářejí kasty nedotknutelných, o které se nesmí ani zavadit pohledem.
Kde najít rovnováhu, aby nás přílišná korektnost sama nevyautovala?
Rovnováha se nenachází, ona časem nastává sama. Nejsem pesimista, natož pak alarmista. Myslím, že i ta hysterická korektnost se časem promění v normální slušnost, a tu si snad přejeme všichni, ne?
Když jste před mnoha lety popularizoval digitální fotografii, dokázal jste si představit, že bude mít jednou každý špičkový foťák v mobilu?
Technicky možná ano, ale že se z fotky stane tak zásadní společenský fenomén, to si asi nedokázal představit nikdo.
Líbí se vám stav, kam se digitální fotografie dostala?
Asi už nemá smysl hovořit o digitální fotografii. Je to prostě fotografie a jiná než digitální není. Má široké rozpětí – až po špičkové umělecké výkony.
Ondřej Neff
Občas zabrousím na Digineff.cz, server o digitální fotce, který byl kdysi cenným rádcem, dnes už trochu skomírá. Není to škoda?
Neskomírá, já jsem ukončil činnost. Je to pro mě uzavřená epocha. Server je dál přístupný, protože je v něm spousta – jak říkáte – cenných rad.
Stále aktivní jste ovšem na Neviditelném psu, který byl prvním ryze internetovým deníkem v Česku už od roku 1996. Kolik mu věnujete denně času?
Každý den úvodník. Časově? Hodinka.
Příští rok to bude dvacet let, kdy na Psa jeden student žurnalistiky psal fejetony pojmenované Sakryš. Vzpomínáte si?
Jo, jo… Eseje na pomezí grafomanského deníčku… Už tenkrát jste byl šikovnej!
No nevím. Nakonec jsem jich napsal jenom pár desítek, ale byla to krásná zkušenost. Myslíte někdy na to, že jste přístupem k internetu, bojem za levné vytáčené připojení, sci-fi romány i popularizací digitální fotky ovlivnil pěknou řádku lidí?
Nevím, do jaké míry jsem koho ovlivnil, ale snad jsem někoho pobavil a někomu ve fotce pomohl.
Udělal byste v životě něco jinak?
Stihl jsem tři semestry čínštiny na fildě. Mrzí mě, že jsem to vzdal.
A ještě jedna věc, co nás trochu spojuje. Od roku 2005 žijete ve Zvoli u Prahy, jsme sousedé – já žiju přes pole v Ohrobci. Co říkáte na zdejší rozmach?
Takzvaný život na vesnici je super, když jsme si mohli udržet městský standard. Já pamatuju ještě pořádnou vesnici s hnojem na dvoře a krávami a kozami ve chlívě. To dnes už není a nebude.
Stále budujete japonskou zahradu?
Japonská zahrada se musí udržovat, to znamená stále masakrovat, aby nezplaněla. Tak jako ostatně všechno v životě.
Na přednášky na žurnalistice jste za námi jezdil na motorce, dneska vás můžeme potkat na elektrokole. Znamená to, že už jste venku z krize středního věku?
Krize středního věku se projeví obvykle tím, že chlap běhá za ženskými. Já střední věk prožil na motorce – a to mě ušetřilo největších havárií.
Jak to dopadne s naším světem? Spisovatel sci-fi o tom musí mít přece jasno.
Nikdy nedopadne, pořád bude jinej. Postarají se o to mladí, ti staří budou nadávat. Tak to půjde pořád a furt.
