Jak vznikla tato myšlenka?
Na začátku byla vtipná příhoda. Kamarád mi vyprávěl, že se díval na fotbal, kde komentátor říkal „Panenka kick“ a jeho desetiletý syn se ho ptal: „Co je to ta panenka?“ On mi pak říkal: „To je smutný, viď, že už děti nevědí, kdo je Antonín Panenka. A já na to: „To je škoda, o tom by měla vzniknout knížka.“ A vzhledem k tomu, že on je nakladatel, tak řekl: „Tak ji pojďme udělat.“ Jinak ale můj vztah se propojuje s výtvarným uměním a fotbalem už od dětství. Byly to světy, které mě zajímaly, ale nenapadlo mě, že by se to dalo spojit.
A komiks je asi nejsrozumitelnější forma...
Já si to už vyzkoušel u jedné knihy. Snažím se o popularizaci výtvarného umění a před dvěma lety jsme udělali knížku Proč obrazy nepotřebují názvy o osobnostech z řad výtvarného umění na přelomu 19. a 20. století, jejíž součástí byl i komiksový příběh. A mělo to velký úspěch. Ten model jsme tedy zopakovali, akorát jsme hledali osobnosti z řad českých fotbalistů.
Těch je mnoho. Podle čeho jste vybrali jedenáctku, které jsou věnovány samostatné příběhy?
Kniha vykládá celý příběh české kopané přes malé kapitoly, v nichž se vyskytují desítky fotbalistů a mají své medailonky. Pak jsme vybrali jedenáct, které jsme zpracovali komiksovým způsobem. A to na základě toho, jak nám přišli zajímaví třeba svým charakterem nebo tím, co museli obětovat. Objevuje se tam tedy jméno Skota Johna Maddena, který se tu objevil na začátku 20. století a dal fotbalu u nás řád. Pak tam jsou slavná jména jako Plánička či Bican. Vypíchl bych ale třeba Jana Bergera, který nás zaujal osobním příběhem, když na pár týdnů skončil ve vězení, pak se musel léčit z alkoholismu a vlastně rok nato se stal nejlepším fotbalistou roku.
Kde všude jste čerpali?
Když se začnete v životech hvězd šťourat, zjistíte další zajímavé věci. Třeba slavný brankář František Plánička dochytal svůj poslední reprezentační zápas na MS 1938 se zlomeným zápěstím, jiný brankář Ivo Viktor chytal s tak velkými bolestmi zad, že při zápase téměř omdlel. To vše se dá vyčíst v jejich pozdějších vzpomínkách či textech fotbalových historiků.
Spolupracoval jste třeba i s komentátorem Jaromírem Bosákem, proč?
Myslím, že má zdravě kritický pohled na fotbal. Chtěl jsem znát jeho názor na knihu a on byl tak hodný, že přijal roli odborného editora. Zároveň v televizi komentoval s bývalým reprezentantem a trenérem Vladimírem Táborským, na jehož jméno jsem narazil už u příběhu Johna Maddena. Oni bydleli v jednom domě a maminka Vladimíra Táborského s paní Maddenovou si byty později prohodily. S ním jsem tedy také prošel celou knihu. Často mi zdrtil nějakou moji romantickou představu, ale třeba mi zpřesnil názor na to, jak byli za socialismu fotbalisté placeni a zaměstnáváni.
Potkal jste se i s žijícími legendami a konzultoval s nimi jejich příběhy?
Ne. V těch příbězích je vždy nějaká míra nadsázky. A třeba Ivo Viktor, když se to dozvěděl, říkal: „Já přece nejsem žádný hrdina, neblázněte.“ Je to jeho skromnost. Třeba právě Viktor chytal dlouho bez rukavic, což mně se do příběhu hodilo, i když on by třeba řekl, že je to marginálnost. Jana Bergera vezli do věznice na Ruzyni přes Bílou Horu kolem míst, kde vyrůstal, což mi přišlo silné.
Jaká je spolupráce s Vojtěchem Šedou, který komiks kreslí?
Skvělá. On je ostřílený ilustrátor a autor komiksů. Většinou jsme si sedli, já mu nahodil příběhovou strukturu a on si to rovnou načrtával. Měl v tom velkou svobodu. To, co já popisuji mnoha slovy, on dokáže zachytit v jednom obrázku. Celá ta příprava trvala víc než rok.
Za knihu Proč obrazy nepotřebují názvy jste získal Magnesii Literu. Změnilo se pak něco?
Jedině když jsem někde zmiňovaný, tak o mně říkají, že jsem spisovatel. Ale tak se opravdu necítím. Já se věnuji výtvarnému umění. Každé ocenění vás ale povzbudí, a jsem rád. Ty knihy, co jsem dělal, vznikly spíš z potřeby, že už jsem nevěděl, jak o výtvarném umění mluvit. Zkusil jsem všechno. Až jsem zjistil, že mluvím k publiku, které mi nerozumí, protože současné umění je málo srozumitelné. Tak jsem si uvědomil, že musím začít u mladších. Vytvořili jsme pro studenty soutěž Máš umělecké střevo , a proto jsme udělali i knihu o historii výtvarného umění.
Teď jste se pustil v podobném smyslu do fotbalu...
Ono když začnete srovnávat svět současného výtvarného umění a fotbalu, je tam spousta propojení. Když mluvíme o hrdinech, máme slavné hráče jako Petr Čech, ale totéž je ve výtvarném umění. Třeba Krištof Kintera, který má v Galerii Rudolfinum v září výstavu, je ve světě respektovaný a má výstavy v nejslavnějších galeriích. Každý rok navštíví fotbalovou ligu u nás asi stejný počet lidí jako všechny naše galerie. Pak se ale ty dva světy v jedné věci liší. Ve fotbale vždy dosáhnete výsledku. Víte, jestli jste vyhráli. To ve výtvarném umění neplatí.
