Co se změnilo od loňského roku, kdy vám vyšlo EP Jericho?
Když vycházelo Jericho, začínala spolupráce s naším producentem Martinem Ledvinou a já vůbec nevěděl, co od toho čekat, jestli to nebude vše špatně... A teď mám pocit, že vše je dobře. A turné s Jelenama, které jsme objeli na podzim a na jaře, nás jako kapelu stmelilo i víc představilo lidem. Mám z toho radost.
Desku neboj. jste před lety už natočili a pak hotovou zahodili. Neměl jste chuť po té době nějaké písně změnit či nenatočit?
Rozhodující byl faktor, že deska drží pohromadě tematicky včetně názvu. Celá je o strachu a vše do sebe zapadá. Zkoušeli jsme sice v jednu dobu název desky změnit, ale nic ve spojení s tím obsahem nedávalo takový smysl. Ale dost jsme měnili aranžmá písniček. Třeba ta s názvem Kříž byla původně takové funky, přitom téma je pro mě velmi osobní až intimní. Jednou jsme to zkusili nahrát jen s klavírem a najednou to bylo ono. Tak jsme to vlastně udělali s každou písničkou, balast šel pryč a mnohé skladby víc vynikly.
Takže i ty několik let staré písničky o strachu jsou pořád o vás? Nemáte teď spíš důvod být pozitivní?
Když jsme desku dodělali, začal jsem psát další texty, jako kdybych měl v sobě do té doby nějaký špunt. Ale paradoxně nejsou pozitivnější. Můj vnitřní kód je už asi takový, i když se i ohledně muziky cítím veselejší. Ale nepíšu o hudebním životě, ale o tom lidském a ten je často i trochu jiný, než si chceme připustit. Pokud se v mé tvorbě nějak toto aktuální období bude odrážet, tak třeba později.
Oslovil vás někdo, abyste mu napsal text?
Oslovil, nechci říkat kdo, protože jsem to ještě neudělal. Ne že bych nechtěl, já naopak strašně chci, ale já to moc neumím. Myslím si, že nepíšu obecně platné obrazy, ale hodně osobní věci, které bych měl zpívat já sám. Ale kdybych s tím člověkem byl měsíc, asi bych pro něj ten text napsat dokázal. Nebo třeba až v tom budu mít větší rutinu.
Na desce je ale duet s Ewou Farnou. Jak ke spolupráci došlo?
Každý, kdo napíše duet chce, aby ho zpívala dobrá zpěvačka. Dlouho jsme přemýšleli, kdo by to měl zpívat. Já pak slyšel Ewu v nějaké pomalé písničce v polštině. Po čase jsem v nahrávacím studiu zmínil její jméno a protože se s ní producent Martin zná, zkusil jí skladbu poslat. Jí se líbila, přišla do studia už s tím, že příběhu té písně rozumí. Zazpívala to, nám spadly brady a je to tam.
Bezesporu jste nyní více na očích, co na to říká okolí?
Myslím, že nám to přejí. Ale mnozí mají pocit, že jsme se museli změnit a že nás to semlelo, že už se s nimi třeba nebudeme bavit. Pravda je, že teď moc nemáme čas. Já si ale naopak myslím, že jsme díky tomu všemu, co se nám děje, mnohem pokornější, než jsme byli dřív.
Jak jste přijal nominaci na Cenu Anděl?
Máme z toho radost, pro mě je to vzkaz, že někoho baví nás poslouchat. Někdo si všiml naší práce, se kterou jsme se tak dlouho piplali. Nechci to přeceňovat ani podceňovat. Na vyhlášení nejspíš půjdeme si to užít jako nominovaní. Navíc další nominovaní jsou taky z Moravskoslezského kraje, Thoma Artwaye známe i jsme spolu párkrát hráli, Light & Love sleduji celou dobu a fandím jim, protože jsou prostě hodně dobří. Je úžasné, že jsme všichni takříkajíc z jednoho místa.
Báli jste se, jak vás přijmou fanoušci Jelenů?
Byl jsem tak 50:50, že to může být buď super, nebo úplně průšvih... A bylo to úplně super. V průběhu turné se lidé naučili nás poslouchat. Na jarní části turné si běžně zpívali naše písničky. Z toho jsme měli strašnou radost a i já se ujistil, že ač jsou ty písničky místy až depresivní, lidem se to přesto může líbit.
Co se vám vybaví, když se za nějakou dobu řekne „turné s kapelou Jelen“?
Letní tábor, ze kterého nechceš domů, takový ten smutek, když se z něj vrátíš. Bylo to skvělé, těšili jsme se na sebe, občas jsme společně s klukama jamovali na hotelu až do rána.
Trochu jsem myslela, že řeknete Lucerna, která byla vyprodaná.
To ano, tam jsem byl akorát trochu víc nervózní. Ale jinak to není o prostoru. Já neumím moc vnímat „teď hraješ tady a je to velké“, spíš to, jaká je atmosféra a jak s námi lidé souzní. Měl jsem obavy, že mě to nějak převálcuje, co se trémy týče. Takhle na začátku a už před vyprodanou Lucernou?! Ale bylo to stejné – prostě pódium, jen větší, a pod ním diváci.
Jste ženatý a máte děti. Co na to, že jste byl tak často pryč říkala rodina?
Děti byly občas nešťastné, já jsem byl občas taky. Během turné se nám navíc narodilo třetí dítě. Ale kdyby nebyla moje Katka tak skvělá, a tak bravurně to neustála, tak si to vůbec neumím představit.
Takže vám půjde skloubit funkce otce, manžela a hudebníka?
Myslím, že nebude nic časově náročnějšího, než bylo turné, kdy bylo několik koncertů za týden. Takže vím, že to půjde. Na léto máme hodně hraní, a bohužel se už stalo, že na jeden den přišlo třeba sedm nabídek a odehrát můžeme dva, maximálně tři koncerty. Zákon schválnosti, člověk se léta těší, až bude moct hodně hrát a pak se to takhle sejde. (smích) Na podzim ale plánujeme naše první vlastní turné. Já jsem si to zatím nedokázal představit, ale celý tým tomu věří, tak se toho vlastně už nebojím. Doufám, že budeme schopni pro našeho hosta, kterého si chceme pozvat jako Jeleni pozvali nás, udělat stejně srdečnou atmosféru.
