Lidé návštěvu odborníka odkládají s tím, že si zkusí poradit sami. Kdy by měli pomoc vyhledat?
Čím dřív, tím líp. Jde ale o to, jakou pomoc. Nikomu neuškodí si popovídat o věcech, které mu dělají starosti, kterými se trápí. Lidé ale příliš nerozlišují mezi psychologem, psychoterapeutem a psychiatrem. Situace na trhu je navíc značně nepřehledná také kvůli tomu, že svoje služby jako psychoterapeutické označují mnozí léčitelé či absolventi nějakých krátkých kurzů, kteří pak mají tendenci slibovat nesplnitelné. Psychologové primárně diagnostikují, psychiatři medikují. Člověk, který si chce o věcech popovídat, řešit nějaké životní problémy, by měl vyhledat psychoterapeuta, a to pokud možno takového, který splňuje určitá kritéria svého vzdělání.
Jak se pozná kvalifikovaný psychoterapeut?
Měl by mít vysokoškolské vzdělání a komplexní psychoterapeutický výcvik a ideálně by měl být členem nějaké odborné asociace, která dohlíží na etiku jeho pracovních postupů. U takového psychoterapeuta zaplatí člověk zpravidla hotově, může se na něj ale obrátit, kdykoli uzná za vhodné. Taková služba má velký význam mimo jiné preventivní. Potíže se totiž mohou prohloubit a zkomplikovat, člověk může začít vykazovat příznaky nějaké psychické poruchy. Pak může dostat diagnózu a čerpat psychoterapii na pojišťovnu. Tu však nabízejí pouze kliničtí psychologové a psychoterapeuti, kterých je jako šafránu a moc jich nepřibývá. Čekací doby na takovouto péči jsou mnohdy několikaměsíční, někteří kolegové nepřijímají nové pacienty vůbec. Otázkou současné doby není, kdy by měli pomoc vyhledat. Spíš jde o to jakou a kde.
Může takto propuknout také bipolární porucha?
Otázka vzniku duševních poruch není jednoznačná. Má se za to, že s tou predispozicí se člověk rodí. Jestli ale choroba opravdu propukne, záleží spíše na životních podmínkách, seberozvoji, kondici a tak dále a v neposlední řadě také na míře stresu, kterému je dotyčný vystaven. To se týká i bipolární poruchy.
Jaké jsou její příznaky?
V určitých intervalech se střídají období hlubokého emočního propadu, deprese s obdobími nadnesené nálady doprovázené pocitem, že nic není problém, a zrychlením životního tempa. U každého se střídají nálady, ne vždy to lze považovat za poruchu. Změny emotivity musí splňovat určitá kritéria závažnosti a také dobu trvání těch period. Jsou to dlouhodobější, několikatýdenní až několikaměsíční stavy těžko ovlivnitelné vnějšími okolnostmi.
Dá se s tímto onemocněním žít i bez medikace?
Samozřejmě že dá, ale je to zbytečné utrpení, a také je to velmi riskantní. V obdobích mánie dotyčný může pod vlivem klamného dojmu o své všemocnosti rozjet různé nereálné projekty, utratit všechny rodinné úspory a podobně. A ani tento stav není jednoznačně subjektivně příjemný. Jde o stav doprovázený velkým napětím a hrozícím vyčerpáním.
Co byste doporučila lidem, kteří pociťují nějaké psychické nepohodlí, ale nevědí, co s tím dělat?
Ať více pečují o sebe a vztahy se svými nejbližšími, méně se honí za nejistými cíli, jako je třeba vidina úspěchu, zbohatnutí a podobně. Ať věnují více času sportu, relaxaci, naučí se meditovat. Když to ale nestačí nebo člověk neví, jak na to, není ostudou vyhledat pomoc psychoterapeuta. Jen doporučuji se vyhnout rádoby odborníkům, kteří slibují rychlý efekt a zaručené metody. V psychoterapii nic zaručeného není. Snad jen to, že když má odborník pětiletý psychoterapeutický výcvik, tak pravděpodobně nebude šarlatán. To by si měl každý zkontrolovat, třeba na našich stránkách psychoterapie.cz. Naši členové se zavazují k celoživotnímu vzdělávání, hlásí se k určitým etickým zásadám a pracují pod pravidelnou supervizí.
