V čem je dětská tvorba specifická?
Při psaní pro děti je třeba mít na paměti, že text musí být srozumitelný a čtivý, to znamená vyhnout se složitým popisům dějů, nicneříkajícím frázím. Když píšu knihu, musím se na ni dívat dětskýma očima. Ač mám v beletrii pro dospělé ráda poetické popisy a přirovnání, do dětské literatury se to nehodí. Dospělí si myslí že pohádky mají především poučit a obohatit o informace. Ano, ale nemůže se na tom postavit celý děj. Cílem knížky má být to, aby si děti čtení užily.
Co vás ke psaní pohádek inspiruje?
Než jsem napsala první knížku, dlouho jsem neměla inspiraci, nápad nepřicházel. Vzala jsem si k srdci radu, že když chceš vymyslet něco skvělého, zamysli se nad tím, co ti chybí, co bys sám chtěl. A tak to začalo. Děti byly malé a každý den jsem jim před spaním četla. Rukama mi prošlo mnoho knížek, ale jen hrstka z nich byla skvěle napsaná, tedy tak, aby děti zaujala. Byla jsem ráda, když jsem čas od času narazila na opravdu pěkný titul, a mrzelo mě, že těch dobrých pro nejmenší je tak málo. Právě to byla prvotní inspirace.
Předčítala jste rukopis svým dětem?
Ano, měly k textu otázky, což byl pro mě signál, že to není dost srozumitelné. Nechápaly třeba, kdo v pohádce co řekl. Právě v té první knížce, když jsem psala rozhovor zajíčka a tchoře, byla přímá řeč ukončena jen občas uvozovací větou typu „řekl zajíček, řekl tchořík“. Přišlo mi to zbytečné a jasné, ale pochopila jsem, že se mýlím. Opravdu je nutné někdy vysvětlovat a doplňovat. Jejich zpětná vazba mě naučila, že psaní pro nejmenší vyžaduje vynechání složitých frází nebo přirovnání. Jakmile je nutné zmínit v textu něco, co by děti nemusely pochopit, je důležité to vzápětí vysvětlit.
V čem jsou vaše knihy výjimečné?
Většina se točí kolem rostlin, čtenáři mají možnost se seznámit s rostlinami, které znají třeba od vidění. Pomáhají tak přiblížit se k přírodě a uvědomit si, že rostliny nejsou jen pro krásu, ale mohou být také léčivé nebo jedovaté. Občas se mi i dospělí svěří, že se seznámili s nějakou rostlinkou, kterou neznali.
V příbězích čerpáte z moudrosti bylinkářky Marii Trebenové, odkud ji znáte?
V dětství se mi do rukou dostaly dvě její knihy, které si tehdy máma koupila. Tak nadšeně si o nich s babičkou povídala, že mě zvědavost přinutila se do nich podívat. Připadalo mi to, jako bych četla nějakou kouzelnou knížku, zalíbilo se mi, že všudypřítomné a známé rostliny dokážou léčit i vážné nemoci. Dodnes se jejích rad držím, bylinky sbírám a používám a zvolím raději bylinkový čaj než prášek.
Vedete k přírodě a bylinkám své ratolesti?
Když jdeme někde přírodou či jen tak po ulici a vidím nějakou rostlinku, zkouším je, ptám se nebo jen tak říkám, jak se ta nebo ona rostlina jmenuje. Jsou všímavé, takže se i samy často ptají, jak se která jmenuje. Příroda je obecně u nás doma často skloňované téma. Co se týká bylinek, děti vědí, že pomáhají. Nejmladší syn si třeba jednou sám poručil další šálek mateřídouškového čaje, protože zpozoroval, že mu to pomohlo na kašel. To je myslím i příklad toho, že bylinkové čaje nejsou odporné, jak si spousta lidí myslí, ale když se umí připravit, bez problémů je vypije i dítě.
Má podle vás dnešní mládež vztah k přírodě?
Pokud má uvědomělé rodiče, kteří s nimi chodí ven a učí je okolní krajinu poznávat, mají i jejich potomci k přírodě dobrý vztah.
