Na kontě má za posledních jedenáct let kromě nespočtu smutných i úsměvných historek také jeden neúspěšný pokus o sebevraždu, způsobený zákeřným psychickým onemocněním zvaným bipolárně afektivní porucha (BAP). Vedle klasické léčby Davidu Svobodovi poslední dva roky pomáhá terapie formou psaní. „O své nemoci jsem začal nejdříve vytvářet blog pro své přátele. Poté jsem se rozhodl, že se o své postřehy podělím i s veřejností,“ komentuje Svoboda. A tak vznikla kniha Citlivá zpověď jednoho blázna. Dílo u čtenářů vyvolalo nad očekávání velký zájem. Svoboda tak vyslyšel četné prosby o pokračování, a vydává druhý díl knihy s názvem Ještě citlivější zpověď jednoho blázna.
Psaní jako terapie
Obě díla dávají inspiraci a naději nejen lidem, kteří se potýkají s podobnými problémy. „Myslím si, že psaní může léčit. Sám jsem zjistil, že pro mě je to nejlepší forma terapie a srovnání se s minulostí. Nejspíš nebudu sám, protože už více lidí z okolí mi potvrdilo, že jim pomáhá třeba deníček nebo jiné formy této terapie psaním,“ komentuje Svoboda.
I přes onemocnění BAP ho psaní nijak neovlivňuje. „Právě naopak. Tím, že mám invalidní důchod a nepracuju na plný úvazek, mám více času se věnovat psaní. Samozřejmě handicapem jsou léky, které mají svůj podíl na únavě, ale na to už jsem si za ty roky zvykl a dá se s tím pracovat,“ míní Svoboda. S nástupem bipolární poruchy se mu ale podle jeho slov změnil život. „Počátky byly těžké, nejen pro mě, ale především pro moji rodinu a okolí. Nejtěžší fáze je právě počátek, kdy se člověk s realitou, že ho nemoc bude nejspíš ovlivňovat celý život, musí smířit. A to není snadné si přiznat,“ líčí Svoboda.
Šílené začátky
První cykly byly dle jeho slov doslova šílené, trpěl silnými mániemi, po kterých následovaly těžké deprese. „Takhle to trvalo asi pět až šest let, než přišla první delší stabilizace od stanovení diagnózy. Nemoc mi změnila život, a to v dobrém i zlém,“ pokračuje s tím, že si díky svému osudu více váží maličkostí a hodně věcí vnímá jinak,“ dodává Svoboda. Přiznává ale, že pokud by BAP neměl, pravděpodobně by s psaním nikdy nezačal. „Hlavní podnět k napsání první knihy byla právě nemoc a chuť podělit se o svůj příběh. Takže si myslím, že kdybych neměl BAP, ke psaní bych se nikdy nedostal, i když mě vždy bavilo,“ konstatuje Svoboda.
Čtenářům by chtěl dát především naději v boji s psychickou nemocí, ať už s lehčí, nebo závažnější. „Měli by vědět, že v tom nejsou sami. Chtěl bych je knihou podpořit, aby svůj boj nikdy nevzdávali, nebáli se o nemoci mluvit – s odborníky i s blízkými. Naděje na spokojený život vždy existuje,“ přiznává.
