Holky se porvou o účast na OH v Paříži. Že je ragby sport pro všechny, potvrzuje v rozhovoru pro deník Metro.
Kdekdo si spojí s ragby spíše tvrdé chlapy. Jak moc do těch představ zapadají ženy?
Je to velký předsudek, který bohužel přetrvává. To, s čím je to spojené a dá se s tím souhlasit, je fakt, že jde o kontaktní sport. Ale není to o holkách nebo klucích, ragby je prostě sport pro každého. Co se týče kontaktu, v tréninku se na něj velmi pečlivě připravuje. Já sama jsem s tím měla ze začátku problémy, začala jsem hrát až v dospělosti, ale lze se to naučit, jsou na to různé cviky. A pokud začínají hrát už děti, tak se učí třeba i správně padat, zpevňovat tělo a stabilitu. Navíc se učí provádět kontakt bezpečně a pravidla jsou nastavená tak, aby vše bylo pro hráče bezpečné. Modřiny samozřejmě občas jsou, ale je snaha o minimalizaci případných zranění skrze správnou přípravu a pravidla. Ragby je také velmi přátelský a komunitní sport. Na hřišti se „porveme“, ale pak jsme všichni kamarádi, v tom vidím kouzlo ragby.
Na druhou stranu, věty o komunitě slýchám z různých sportů. Kdybych měl malou dceru, proč bych ji měl z široké nabídky dát na ragby?
Tak za prvé, ragby má krásnou vizitku toho, že je to férový sport s hodnotami. U malých dětí se snažíme o všeobecnou přípravu. Pohyb mají všestranný a jsou hodně venku, což je skvělé. Například v mém domovském klubu na Slavii jsou s těmi nejmenšími přes zimu v tělocvičně, ale od zhruba deseti let už jsou venku celoročně a učí se i to, jak v různých podmínkách fungovat. Na začátku se musí naučit hlavně chytat, takže mají k dispozici i míče z jiných sportů. Ale nejdůležitější je, aby se naučili prostě sportovat hrou, u nejmenších dětí ani o nic jiného nejde. Je to pro ně velká zábava a tréninky jsou pestré. Navíc je to hodně komunitní prostředí, najdou si kamarády. Týmový sport dětem pomáhá v určitých návycích. Mají svoje rituály, bijí se jeden za druhého. Vznikají tam opravdu krásná přátelství. Je to samozřejmě i dřina, ale krásu vidím i v tom, že musíte mít odvahu překonat sám sebe. Je to zkrátka i formování charakteru. A nakonec také rodiče jsou v naší komunitě nadšení. Hodně pak funguje dobrovolnictví, maminky třeba napečou koláče dětem na turnaj nebo organizují bazárek.
Bývalá atletka, gymnastka nebo plavkyně propadla ragby.
Jaké jsou v Česku možnosti, kam přihlásit dítě na ragby?
Záleží samozřejmě na tom, odkud jste. Ale co se týče Prahy a Středočeského kraje, tak je ta nabídka velmi bohatá. Další kluby jsou na Moravě kolem větších měst, některé i v severních Čechách. Ragby má spoustu odnoží. Známé jsou hlavně ty o patnácti nebo o sedmi hráčích či hráčkách. Pak máme i Rugby League, kde je jen třináct hráčů, ale hraje se třeba i s deseti a dokonce i nekontaktní ragby na dotek je v tréninku hodně využívané. Děti ale hrají v různých počtech, v závislosti na věku. Čím menší, tím méně hráčů v poli, aby se všichni měli možnost zapojit. Obecně je ale nejlepší se podívat na stránky České ragbyové unie, kde kluby najdete a nábory probíhají celoročně.
Možná je oproti některým jiným sportům výhoda, že váš není tak finančně náročný.
Sama mám děti i v jiných sportech, a když to porovnám, je to tak. Pro kluby je to těžké, protože udržovat hřiště je finančně náročné, ale samotní hráči, případně rodiče, za děti platí roční členství, které se pohybuje okolo šesti, sedmi tisíc korun. Mají dva až tři tréninky týdně, o víkendu turnaje. Co se týče vybavení, tak potřebují kopačky a chrániče zubů. Někteří rodiče ještě kupují chrániče ramen a helmu. To nejsou nijak nákladné položky. Na Slavii a možná i v jiných klubech například navíc ze začátku můžou děti chodit zdarma, a až když se s rodiči shodnou, že je to baví, tak se platí členství.
Rozvíjí se sedmičkové ragby i proto, že některé nové kluby nemusí mít tolik hráčů?
Myslím, že ano, pro nové kluby je to ideální varianta. Sedmičky jsou atraktivní, rychlé a pro diváka možná lépe pochopitelné. Ve většině klubů se ale hrají obě varianty, nebo na to alespoň aspirují. Ale například ženská liga je u nás jenom sedmičková. Pomáhá to však právě také dětským menším týmům, které si tak můžou zahrát aspoň tuto variantu. Kluci pak od dorostu přecházejí na patnáctkové ragby, holky však zůstávají u sedmičkového.
U žen to nese ovoce, protože máte s reprezentací úspěchy. Z turnajů mistrovství Evropy se národní tým probojoval na Challenger Series a na Evropských hrách bral bronz…
Ano, systém je trochu složitější. Mistrovství Evropy má u nás tři úrovně – Conference, Trophy a Championship. My hrajeme tu nejvyšší a ta má vždy dva turnaje ročně. Kvalifikace na olympijské hry je ale samostatná, tam dávají šanci i dvěma týmům z nižších úrovní. Na Evropských hrách to byl obrovský úspěch. Také juniorky byly fantastické, třetí na mistrovství Evropy, porazily ragbyovou velmoc Anglii. Najednou to rezonuje médii a veřejností, což náš sport potřebuje. Projevila se i podpora, kterou jsme dostali od Národní sportovní agentury, je vidět, že peníze investované do kvalitnější přípravy mají efekt. I díky ní můžeme například na více výkonnostních turnajů a mít celoroční přípravu, to dříve nešlo.
Jaká je teď pro vás ta možnost kvalifikovat se na olympijské hry do Paříže?
Obecně je pro nás důležité, aby se tam co nejvíce našich nejkvalitnějších soupeřů dostalo z jiných kvalifikačních mechanismů. Některé týmy jdou z World Series, navíc Francie jako pořadatel má účast automatickou. Britky mají účast jistou jako vítězky Evropských her, což platí i pro další světadíly, které mají své kvalifikace. A další dva týmy z každého regionu pak jdou do opravné kvalifikace, což se týká i nás. Tam už ale postoupí do Paříže jenom celkový vítěz toho turnaje.
Jaké jsou podle vás šance, že tím vítězem budou zrovna Češky?
V sedmičkovém ragby se může stát cokoliv. Jsou to krátké zápasy plné překvapení, rozhodují často první minuty. Určitě to není nemožné. Pořád jsme malá ragbyová zemička, ale poctivou prací a vášní se dá dokázat hodně. Naše holky tohle umějí. Účast na olympijských hrách by nám v propagaci velmi pomohla, přišly by nové hráčky.
Vaše cesta k ragby ale byla velmi neobvyklá. Jak se stalo, že zrovna v africké Etiopii jste na tento sport narazila?
Studovala jsem ve Spojených státech amerických a i po návratu jsem se hodně pohybovala v anglofonním prostředí. I moje první práce byla pro britskou firmu. Tam se ragby moc nevyhnete. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří ho hráli. Když jsem dlouhodobě pobývala v Etiopii, byla jsem v jednom běžeckém klubu. Běhali jsme v přírodě a někteří mí kolegové chodili hrát i ragby. Tak jsem se šla podívat a propadla jsem tomu. Založil se tam klub Nyalas, kde se využilo i běžeckých schopností Etiopanů. Začala jsem hrát mixovaně, takže nekontaktně. Strašně mě to chytlo díky komunitě, přestože jsem byla do té doby hlavně individuální sportovec. Ten klub tam funguje dál. Když jsem se vrátila do Česka, tak jsem začala hrát za Slavii.
Pracovala jste v různých manažerských a logistických pozicích, bylo tedy přirozené, že budete v takové roli i u ženské reprezentace?
Určitě. Současný trenér Vít Chalupa stavěl nový realizační tým a oslovil mě právě pro tuto činnost. Ta práce spočívá hlavně v organizování a vyjednávání akcí, soustředění, výjezdů. Pomáhám tvořit celoroční plán týmu na přípravu a jeho rozpočet. Komunikace s hráčkami, trenéry, pořadateli, vyřizovaní cestovních náležitostí. Na místě jsem pak jediný komunikační kanál s organizátory a ředitelem turnaje. Třeba na Evropských hrách jsem ale měla práci usnadněnou, tam se o nás skvěle staral Český olympijský výbor.
MUŽSKÝ ŠAMPIONÁT
|
