V říjnu roku 1918 nevzniklo jen Československo, ale také kutnohorská čokoládovna Koukol a Michera. Její výrobky si brzy oblíbili po celé Evropě, ale i v Jižní Americe nebo Africe. Bonbony si zde objednávali třeba také Tomáš Garrique Masaryk nebo švédská královna. Ve 20. letech získala tato čokoládovna dvakrát zlatou medaili na celosvětových soutěžích ve Philadelphii a Paříži.
„Za první republiky to byla jedna z nejlepších čokoládoven světa. Celkem zde zhruba 500 zaměstnanců vyrábělo asi 5000 druhů bonbonů. Firma měla v Kutné Hoře i v Praze na nábřeží několik budov. Hlavní továrna dosud stojí, nyní je zde okresní archiv města,“ říká Lada Bartošová.
Muzeum čokolády & čokoládovna
Zaměstnanci tehdy podle ní mohli jíst cokoliv chtěli. Továrníci se totiž domnívali, že se sladkostí přejí a nebudou tolik krást. „To se ne vždy povedlo. Jelikož zde pracovaly hlavně ženy, spojovaly se krádeže hlavně s dámským outfitem. Menší věci si cpaly do podprsenek a třeba pytlíky s kakaem si přivazovaly na podvazkové pásy,“ zmiňuje majitelka Muzea čokolády a čokoládovny Kutná Hora.
Čokoláda s pervitinem pro Němce
Za druhé světové války musel továrník Zdeněk Koukol spolupracovat s nacisty. V budovách čokoládovny, která stejně neměla dost surovin na vlastní výrobu tradičních pochutin, vznikly továrny na zpracování brambor pro německou armádu. Wehrmacht si ale nechával v Kutné Hoře dělat také speciální trvanlivou čokoládu s pervitinem. „To byla běžná praxe. S pervitinem se v čokoládě pracovalo už před válkou, ale to se ještě nevědělo o vedlejších účincích. Existovala tehdy i firma, která vyráběla pro ženy v domácnosti pralinky s pervitinem. To ještě byla běžně dostupná látka. Až se ukázalo, že armáda ho spotřebuje velké množství, tak už dostupný nebyl,“ líčí Bartošová a dodává: „Čokoládu s velkou trvanlivostí z roku 1946 máme tady ve vitríně a na svůj věk rozhodně nevypadá.“
Muzeum čokolády & čokoládovna
V malé místnosti, tedy muzeu, má desítky různých předmětů, které za dlouhá léta nasbírala po různých aukcích či bazarech, a to i v zahraničí. Některé věci ale Bartošová dostala i od pamětníků a jejich rodin. „Třeba vánoční figurky medvěda s ptáčkem jsou ze 30. let minulého století a máme je od paní, kde se předávaly po generace jako ozdoby na vánoční stromeček,“ líčí nadšeně.
Po nástupu komunistů k moci měl Koukol ze spolupráce s nacisty problémy a brzy emigroval. Členové jeho rodiny ještě ve znárodněné továrně pracovali, ale v roce 1958 definitivně výroba čokolády v Kutné Hoře skončila. Místo toho zde vznikaly Avie. „Značka měla velmi silné renomé v zahraničí a na export chybělo hodně peněz. Takže pak začali značku Lidka vyrábět znovu, ale v jiných čokoládovnách. Třeba v Praze v Orionce, v Děčíně nebo Velimi. I tak na ní byl kutnohorský znak. Poslední čokolády Lidka se daly koupit v roce 1991,“ popisuje Bartošová. Po revoluci získala ochrannou známku firma Nestlé. Pak se dostala až na Britské Panenské ostrovy. „Před několika lety se nám ji podařilo získat zpátky. Krátce potom jsme obnovili výrobu. Půl roku na to jsme získali bronzovou medaili na Academy Chocolate v Londýně. Nemáme samozřejmě tolik zaměstnanců, děláme to vlastně všechno ve dvou lidech, tak aspoň dbáme na kvalitu.“
Muzeum čokolády & čokoládovna
Přestože musel Zdeněk Koukol emigrovat a přišel i o osobní věci, receptury vládnoucí straně neprozradil. „Nikdy z Československa neodjely, ale nevíme, kde receptury jsou. Znali ji jen tři lidi. Dva majitelé továrny a jeden technolog. Třeba se ještě najdou,“ krčí rameny majitelka čokoládovny.
Podnikání místo dizertace
A jak se vůbec Lada Bartošová s manželem Pavlem dostali k provozování čokoládovny a muzea? „Byl to okamžitý nápad. Když jsem psala dizertační práci, zjistila jsem, že sedím v archivu v místech, kde se dříve dělaly bonbony. A protože jsem mistr prokrastinace, tak mi to přišlo zajímavější než dizertace. Tak jsem se rozhodla pro muzeum. Jelikož ale muselo být z něčeho živé, tak jsme nejdříve prodávali čokolády jiných značek. Postupně se to vyselektovalo jen na české a pak jsme dali dohromady vzpomínky pamětníků do jakýchsi receptur. My tomu říkáme spíš metoda pokus-omyl. Postupně z toho vzešla výroba,“ popisuje Bartošová.
Nejdříve zkoušeli vyrábět čokoládu přes rok doma v kuchyni. „Ale při tom pražení se uvolňují třísloviny, je z toho velmi silné aroma a ne každý je na to zvyklý. Navíc jste z toho hyperaktivní. My máme dvě děti, což pak už doma moc nešlo skloubit,“ směje se matka, která doplňuje, že ve svém experimentování měli s manželem vždy kliku. „Letos experimentujeme i s mléky. Máme čokolády s velbloudím, ovčím nebo oslím mlékem. Velbloudí asi nikdo nedělá, ale má skvělé karamelové tóny. Dělali jsme tuhle čokoládu jen na degustace, ale asi ji budeme dělat natrvalo.“
Čokoláda
Celkem dělají přes deset druhů čokolád. Vůbec první, kterou udělali, byla ke 100 letům republiky a byla stoprocentní.
Během koronaviru podrželi Bartošovy hlavně místní. Každý týden se dělal rozvoz, takže nás zachránili lidé z Kutné Hory a okolí a pár nadšenců na e-shopu. Loni jsme měli návštěvnost 25 tisíc za rok. Teď byl klid,“ uvádí Bartošová a doplňuje: „V průběhu celého roku děláme degustace. I tematické, třeba čokoládovou cestu kolem světa. Přes léto bude manžel dělat každých čtrnáct dní prohlídky po městě a bude ukazovat Kutnou Horu za první republiky. A k tomu bude i ochutnávka.“
