Pokud jste si náhodou nevšimli, už nějakou dobu se ve společnosti rozvíjí nový fenomén. Sbírání bodíků v supermarketech, postupování na další úrovně v e-shopech, pokud tam pravidelně nakupujete, nebo nutnost vytvořit si avatara u řady služeb, přestože vás to vůbec nezajímá. Máme tady rovněž inovativní metody zaváděné do firem – některé teambuildingy či motivace zaměstnanců za pomoci ukazatelů, jak si v práci zrovna vedou. V souhrnu jde o využití herních mechanismů v aktivitách neherních a prodává se to pod názvem gamifikace. Tento pojem má v kruzích herních teoretiků řadu zastánců.
Já tento pojem ale nemám v lásce. Ano, přeznačkování činnosti ve hru může být efektivní – koneckonců za procesem stojí povětšinou jednoduché, a často manipulativní, psychologické mechanismy. Nic to však nemění na tom, že náš život zaplavují herní prvky beze smyslu. Realita je brána jako něco, co opravíme natlačením do herních pozlátek. Dochází tady k omylu, jelikož hra vychází bytostně z lidské dobrovolnosti. Zájmy zaměstnavatele nebo podnikatele jsou zpravidla jiné. Pokud tedy nechceme, aby hry hrály nás. Sem tam se hodí něco oživit, ale tvrdá práce, náročné vzdělávání a frustrující nakup dárků na netu má své bytostné místo v prožitcích života.
Mnoho činností může motivačně fungovat a nemusí být hrou, pokud se ve věci vidí přesahující účel. Povrchní gamifikace motá přikázanou hravost se svobodnou. Chtělo by to raději „smyslyfikaci“ 21. století. Přesah hry do všech oblastí života bych nechal na osobní ideové úrovni, kde smyslyfikuje náramně. Výborně! Jdu si na to založit firmu.
