Spejbl a Hurvínek mě naučili, že by rodina měla držet pohromadě, říká Denisa Kirschnerová

Ředitelka divadla Spejbla a Hurvínka (S+H) Denisa Kirschnerová se s loutkovými postavami potkává celý život. Její rodiče, Helena Štáchová a Miloš Kirschner, totiž Spejbla a Hurvínka proslavili i ve světě. Původně Kirschnerová v divadle začínala jako dramaturgyně, je například autorkou a spoluautorkou her Jak si Hurvínek s Máničkou hráli na doktora, Mlsný Hurvínek, Hurvínek už zase zlobí, Hurvínkova cesta do Tramtárie, Žeryk padá vzhůru nebo Hurvínkova Nebesíčka. Sama o sobě říká, že vznikla jako vedlejší produkt divadelního snažení rodičů. Po nich převzala vůdčí štafetu. V roce 2017 se totiž stala ředitelkou divadla a převzala tak žezlo po své matce.

Pro deník Metro prozrazuje, jak současné děti na divadlo nahlíží a co ji samotnou Spejbl s Hurvínkem naučili.

Jak se podle vás změnil postoj dětí k divadlu?
Je třeba, aby divadlo reagovalo na to, co děti obklopuje. Objevují se tam témata, že není důležité, co máte na sobě, že je důležité být vzdělaný. Také se věnujeme tématu, co je demokracie, a podobně. Mám sedmiletého syna a přijde mi zajímavé, že Hurvínka má rád a že i přes všechny Spider-Many ho oslovuje.

Čím si myslíte, že to je?
Děti se s postavami dokážou ztotožnit, protože se obklopují věcmi, které jsou pro ně známé. Hurvínek je trochu uličník, má kamarádku Máničku, taťuldu. Vždy ho v těch příbězích zachrání jejich vztah, což mi přijde velmi hezké.

Mají děti o Hurvínka opravdu zájem?
Nakonec ho mají, samozřejmě v tom hrají roli rodiče, kteří je do divadla přivedou. Hurvínkovi bude za tři roky sto let, takže se dá říct, že na něm vyrostlo kolem tří či čtyř generací, které si příběh předávají. Možná je to i tím, že se zajímáme o to, co vzniklo tady, a nepřebíráme věci ze zahraničí. Rodiče tak dětem mohou Hurvínka nabídnout s tím, že s ním sami vyrostli. Pak je na dítěti, zda se nechá oslovit.

Co pro vás divadlo znamená?
Je to můj život. Je se mnou hluboce propojené na nejrůznějších rovinách. Přeji si, aby se tu dělalo kvalitní divadlo, příběhy, které jsou svým způsobem nadčasové a mají co říct. Aby lidi divadlo měli rádi.

Co vás Spejbl a Hurvínek naučili?
Pamatuji si hlášku „strč si to za klobouk“. Jako malá jsem si říkala, co to vlastně znamená. Jednoho dne jsem to vyzkoušela a dostala jsem pohlavek. Od Hurvínka a Spejbla jsem si jinak vzala určitě i to, že by rodina měla držet pohromadě. I když jde o poněkud bizarní rodinu, například Mánička je sirotek a Hurvínkova matka neznámá, přesto drží pohromadě. A to je podle mě to nejdůležitější, co se mi i podvědomě zarylo do hlavy.

Jaké máte s divadlem plány do budoucna?
V nové sezoně nabídneme koprodukční projekt ve spolupráci s Janáčkovou operou Národního divadla Brno s názvem Hurvínek prodává nevěstu. Protože komická opera by měla být zábavná, členové Janáčkovy opery mezi sebe pozvali Spejbla, Hurvínka s Máničkou a psa Žeryka. V listopadu poté uvedeme nové představení s názvem Hurvínkovo moře snění, které je určené dětem od jednoho do tří let. Autorkou projektu je Patricie Částková.

Jak to začalo? Rodiče Denisy Kirschnerové, loutkoherci Helena Štáchová a Miloš Kirschner, šířili o Hurvínkovi osvětu po celý život. Od roku 1952 Kirschner interpretoval hlavní role v Divadle Spejbla a Hurvínka. O čtyři roky později ho profesor Josef Skupa jmenoval svým nástupcem. Teprve v roce 1966 byl Kirschner jmenován ředitelem divadla. Pod Kirschnerovým vedením se vyvíjel charakter dvojice loutek Spejbla a Hurvínka. Na rozdíl od Josefa Skupy interpretoval své role i v cizích jazycích. Za 44 let práce navštívil 30 zemí. Po jeho smrti se vedení divadla ujala jeho manželka Helena Štáchová, která propůjčila hlas Máničce.

O loutkách Loutky Hurvínka a Spejbla vznikly v letech 1920 a 1926. Život jim vdechl a jejich charakter určil divadelní nadšenec Josef Skupa. Spejblovi přiřkl roli nespokojeného bručouna a popleteného poučovatele jeho prostořekého syna Hurvínka. Mluvil obě postavy tak, že plynule přecházel z basu otcova do fistulky synka. Později byla dvojice Spejbla a Hurvínka doplněna o postavy Máničky, paní Kateřiny a psa Žeryka. Skupovy loutkové postavičky si záhy získaly obrovskou popularitu a rozhovory obou hrdinů byly nahrávány na gramofonové desky, které jejich slávu dále šířily. Představení byla přeložena do více než dvaceti jazyků včetně čínštiny a japonštiny.