Jde totiž o greenwashing, tedy lakování nazeleno. Oxfordský slovník termín vysvětluje jako dezinformaci šířenou organizací za účelem prezentovat environmentálně zodpovědný veřejný obraz sebe sama. Produkty se proto například sice tváří, že jsou z recyklovatelného materiálu, ale opak je pravdou.
Problém nastává ve chvíli, kdy greenwashing často nerozezná ani odborník. Čím dál častěji se proto stává, že zákazník sice nakupuje oblečení se zelenými bio štítky o recyklaci a udržitelnosti, ve skutečnosti jde ale o nerecyklovatelný kousek, který stejně jako ostatní dost možná skončí na skládce či ve spalovně.
Směrnice jako zbraň
Do této nekalé praktiky zasáhl už i Evropský parlament, který v půlce ledna schválil směrnici, jež zakazuje greenwashing. Jejím cílem je chránit spotřebitele před klamavými marketingovými praktikami a pomoci jim lépe se rozhodovat při nakupování.
Směrnice například zakazuje uvádět na produktech a výrobcích obecná environmentální tvrzení jako ekologicky šetrný, přírodní, biologicky rozložitelný, klimaticky neutrální nebo eko, pokud nebudou doložená.
Etikety by se tak měly stát srozumitelnějšími a věrohodnějšími. „Zakázáno bude i tvrzení, že určitý výrobek nebo produkt má menší, případně nulový, nebo dokonce pozitivní dopad na životní prostředí, pokud je toto tvrzení založeno pouze na kompenzaci emisí skleníkových plynů,“ vysvětluje Evropský parlament v tiskové zprávě.
Na prvním místě
Na greenwashing upozorňují také mnozí influenceři. Například aktivistka Natália Pažická v jednom ze svých tiktokových videí avizovala, že nezisková organizace Changing Markets Foundation odhalila zavádějící tvrzení o udržitelnosti britských a evropských módních značek.
„V čele žebříčku s počtem nepravdivých tvrzení se umístila značka H&M s 96 procenty. Značka Asos skončila na druhém místě s 89 procenty a na třetím místě skončil Marks and Spencer s 88 procenty nepravdivých tvrzení,“ vysvětluje Pažická.
Obecně platí, že eko friendly značky se mnohdy dají poznat například podle výrazně vyšší ceny za produkt, zejména kvůli tomu, že je oblečení šité v lokální ekonomice a do oběhu není zařazena takzvaná levná pracovní síla, jak je tomu u rychlé módy.
Císařovy nové šaty?
V Česku se proto některé značky snaží proti fenoménu greenwashing bojovat. Některé vyrábějí produkty na vlastní pěst, jako třeba módní návrháři. Například značka Odivi už dříve avizovala, že se snaží nejen o udržitelnou módu, ale také přemýšlí o tom, jak by měla vypadat odpovědná módní značka pro budoucí generace. „Pohádka Hanse Christiana Andersena Císařovy nové šaty pro mě byla metaforou toho, jak dnes lidé konzumují módu. Je to figura řeči pro dnešní společnost. Módní průmysl je druhým nejvíce znečišťujícím průmyslem na světě. Je opravdu nutné vyrábět dvě a více kolekcí ročně?“ prohlásila zakladatelka Odivi Iva Burkertová.
Podobně je na tom oděvní značka Never Enough, která jednu část svého oblečení šije a tu druhou dováží od svého partnera ze zahraničí. Zamýšlí se ale zároveň také nad tím, jak uzavřít pomyslný eko kruh. „Rádi bychom přešli na molekulární rozklad textilu. Momentálně touto cestou vedeme naši kolekci Revolver, ale do roka do dvou bychom chtěli, aby celá značka byla vedena touto cestou,“ komentuje pro Metro jeden ze zakladatelů značky Daniel Göringer.
Zmiňovaný model spočívá v molekulární recyklaci, kde se rozkládá textilní materiál na jednotlivé molekuly, které se opět spojují do řetězce. S tímto nápadem už před lety přišel Mikuláš Hurta a vytvořil tak start-up Nil Textile, který sklidil úspěch nejen u ekologů. Zatím ale model nedokáže rozložit jakýkoli druh oblečení. Musí jít pouze o tu speciální „recyklovanou či molekulární“ bavlnu. Ta se ale podle Göringera nijak zvlášť od té klasické neliší.
Inovativní studenti
Také vědci z Technické univerzity v Liberci našli další způsob, jak využít tuny textilního odpadu. Celou bundu i například kalhoty včetně zipu a druků je možné rozemlít, směs zalít pryskyřicí a nový materiál použít třeba jako stavební, při výrobě nábytku a je možné z něj vyrobit i kryt motoru. „Textil máme rozmělněný na částice a můžeme ho různě pojit s dalšími materiály,“ popisuje Ludmila Fridrichová z Fakulty textilní Technické univerzity v Liberci. Právě tam vyvinuli prototyp přístroje, díky němuž se ještě mohou využít staré oděvy. Například starou košili univerzitní přístroj rozstříhá na materiály a následně je umele. S nápadem na využití textilního odpadu přišla Diakonie Broumov, která se zabývá svozem, tříděním a recyklací použitého textilu z domácností v České republice.
Jak poznat takzvané eko friendly značky?
|
