Předseda této akademie, literární a komiksový historik Pavel Kořínek, v rozhovoru pro deník Metro vysvětluje, jak rozmanitá je současná česká komiksová scéna. „Josef Lada byl takovým otcem zakladatelem českého komiksu,“ říká v rozhovoru Kořínek.
Když se řekne český komiks, mnohým se vybaví Rychlé šípy nebo dílo Káji Saudka. Jaká další jména bychom neměli vynechat?
Do pomyslného triumvirátu českého komiksu 20. století by jistě ještě patřilo doplnit Čtyřlístek Jaroslava Němečka a Ljuby Štíplové. Seznam jmen, která ale rozhodně stojí za pozornost, by však samozřejmě mohl a měl být ještě mnohem delší. Některá ta jména jsou vlastně všeobecně známá, jen se tolik nemluví o jejich přínosu českému komiksu: Josef Lada byl přitom takřka jeho otcem zakladatelem a Ondřej Sekora mu s Ferdou Mravencem v roce 1933 nabídl jednoho z nejmilovanějších hrdinů. Zmínit by zasloužil René Klapač, jeden z prvních kreslířských profesionálů českého obrázkového seriálu a výtvarník příběhů o psíku Punťovi, stejně jako z novější doby řada tvůrců, kteří dávali podobu dětem a mládeži určenému komiksu přibližně od šedesátých let: Věra Faltová, František Kobík, Vlastislav Toman, Václav Šorel, Jiří Petráček, Karel Franta, Marko Čermák, Miloš Novák a desítky dalších. V posledních asi dvaceti letech naštěstí čeští nakladatelé připravili už možná několik desítek souborových a výborových knih, díky kterým se může zájemce o starší český komiks ponořit do čtení bez obtížného shánění leckdy nedostupných časopisů.
Drží si český komiks dlouhodobě jednotný styl, nebo se aktuálně vydávané tituly od těch klasických, ať už tematicky, nebo stylově, významně odlišují?
Stejně jako jakékoli jiné umělecké odvětví, ani komiks není – pokud k tomu není přinucen – jednolitý monument. Ve 20. století byla období, kdy byl český obrázkový seriál vykázán jen do omezeného prostoru zábavního či dobrodružného čtení pro děti a mládež, a to samozřejmě vedlo k jistému zúžení – žánrovému, tematickému, částečně i výrazovému. Dnes už se ale český komiks rozvíjí svobodně a živelně: občas následuje zahraniční trendy, občas experimentuje s něčím novým a někdy se nechá trochu pobláznit vidinou možného finančního zisku či mediálního ohlasu.
Čeští autoři v literatuře, filmu i dalších kulturních oblastech často čerpají z nejrůznějších historických událostí. Objevuje se tento trend i v komiksu?
Zejména v posledních letech můžeme opravdu takový zvýšený zájem českých komiksových tvůrců o historii, zejména tu národní, pozorovat. Částečně to vyplývá i ze systému jubilejních dotací: vždy když se vyskytne nějaké to kulaté výročí – sto let republiky, 30 let od sametové revoluce, letos třeba 350 let od Komenského smrti – vynoří se i nějaká ta komiksová adaptace. Snáze se na ni shánějí prostředky a snáze se – alespoň jak věří nakladatelé – prodá, zejména tedy rodičům, kteří touží svého nezdárného potomka vzdělat. V českém komiksu vzniklo v posledních letech několik desítek takových knih, a byť se mezi nimi najdou opravdu zajímavé a zdařilé práce, žánrový průměr bohužel leží poměrně nízko, poblíž rozpačitého, nudně didakticky učebnicového a neinvenčního převyprávění.
Pavel Kořínek
Čím se odlišuje tuzemská tvorba od zahraniční? Má český komiks specifika?
Je těžké mluvit o nějakých obecných odlišnostech, stejně jako ostatní komiksové scény, i tu českou naštěstí v posledních letech ze všeho nejvíce charakterizuje pestrost a rozmanitost. V některých jednotlivostech se samozřejmě místní situace odlišuje: v českém komiksu nejsou příliš časté komiksy autobiografické, které v jiných evropských zemích představují významnou a progresivní část dění v oblasti komiksového nebo grafického románu, svým způsobem nám chybí žánrový mainstream, ať už by se jednalo o dlouho vycházející původní komiksy superhrdinské, dobrodružné, či třeba westernové. Český komiks má spoustu osobitých tvůrců, usuzovat a proponovat něco obecného o národním komiksu jako takovém bych si ale netroufal.
V rámci cen Muriel se letos bude podruhé udělovat cena Magnesia pro nejlepší studentský komiks. Je mezi studenty a mladými výtvarníky o komiksové odvětví zájem?
Snad ano, dokládalo by to množství mladých a začínajících komiksových autorek a autorů, kteří se rok co rok hlásí do nejrůznějších soutěží, popřípadě třeba i skutečnost, že na plzeňské univerzitě lze již studovat v dedikovaném komiksovém ateliéru. Komiks je ale velmi namáhavá a čistě z komerčního hlediska v domácích podmínkách maximálně nevděčná disciplína: jakkoli se situace v posledních letech zlepšuje, i nadále platí, že čistě ekonomicky nedává tvorba komiksu většinou valný smysl. Komiks jako takový nakonec zachraňuje to, že ho lidé chtějí dělat, že ho vnímají jako formu, skrze kterou se jim nejlépe daří vyjadřovat obsahy, jež vyjádřit chtějí.
Je možné u mladé generace vysledovat jiný přístup jak k tvorbě komiksů, tak k jejich čtení?
Mladý český komiks jistě výrazněji než dříve inspiruje plošně dostupná produkce zahraniční v celé své rozrůzněnosti, od mainstreamu po hraniční experiment, dobře sledovatelný je třeba ohlas japonského komiksu manga na dnešní začínající tvůrce. Zda se nějak proměňuje čtení, lze jen těžko zkoumat, rozmach kvalitního překladového komiksu určeného pro děti a mládež ale přislibuje, že by snad pro příští generace mohlo být čtení komiksů ještě samozřejmější aktivitou, než bylo pro generace předcházející. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století produkovalo Československo velmi kvalitní komiks pro děti, jakákoli tvorba pro dospělé čtenáře byla ale z ideologických důvodů prakticky nedostupná. Počátkem 21. století zase jako kdyby se situace paradoxně otočila: český komiks začal vytvářet zajímavá díla pro dospělé čtenáře, toho dětského ale čekaly spíše slabší roky. V posledních letech snad již komiks v Česku konečně nabízí pro každého něco. Doufám, že mu to tak vydrží.
