Kdysi jsem měl digitální fotoaparát, kde se v návodu psalo, že přestane fungovat v teplotách nad 70 stupňů Celsia. Kdyby mi před pár lety začalo ve slavném egyptském chrámu v Karnaku blikat na displeji přístroje červené upozornění OVERHEAT, ani bych si neuvědomil, že je takové vedro. Tělo už bylo vytrénované a možná jsem v minulém životě byl Egypťan, navíc z jižní části této země...
V létě klidně |
První tepelné „trápení“ těla jsem si vyzkoušel ještě na vysoké, kdy jsem provozoval sport zvaný orientační běh. Závody se běhávaly i přes léto a ve vedrech to nebyla žádná slast. Tak jsem si zavedl vlastní metodu. Když bylo v létě slunce nad hlavou a ohřátý vzduch se při pohledu na horizont vlnil, vybíhal jsem trénovat. Oblečení jsem tomu přizpůsobil. Vlněné dlouhé spodky, šusťákové dlouhé kalhoty, triko s dlouhým rukávem, zimní svetr a nepromokavá a neprodyšná kajakářská bunda. První kilometry nebývaly během, ale spíše zrychlenou chůzí. Postupem dnů a týdnů se ale nohy zrychlovaly a celé tělo si zvykalo na neobvyklou zátěž. Podobně nabalený jsem pak trénovával i na podzim a v zimě.
Za rok jsem letní týdenní orientační závodění v okolí Jičína už zvládal, oblečen jen v trenýrkách a tričku s krátkým rukávem, téměř bez zadýchání a zpocení. Moc jsem své metodě na začátku nevěřil, ale „tepelný management“ těla se jí zřejmě podvolil. Na globální oteplování se těším a nehudrám. Od té doby se to obrátilo. Jakmile klesnou letní teploty pod třicet, oblékám si mikinu nebo lehký svetřík.
